Tři čtvrtě národa nespokojených. Kde je najdeme? Díl 1

Tak už konečně vystupme z anonymity statistik, zvedněme se z hospodských židlí a od počítačů a začněme tu naši nespokojenost skutečně řešit.

Ať už je věrohodnost výzkumu veřejného mínění dostačující nebo ne, nemůžeme tento výsledek výzkumu ignorovat. To, že s politickou situací v ČR je nespokojená valná většina lidí, má svou neotřesitelnou váhu.

Otázkou však je, s čím je každý jednotlivec nespokojený, jestli chce požadovat změnu a co pro tu změnu je ochoten udělat.

Nespokojenost

Nespokojenost s politickou situací je široký pojem a jak se říká: „lidé jsou různé“ a každý může být nespokojený s něčím jiným. Někdo nemá rád Kalouska, někdo celou vládu. Někomu nevoní tahle politická strana, tomu zas ta druhá. Někdo neschvaluje tuhle část reformy, s jinou částí ale souhlasí, třeba částečně. A mohli bychom vyjmenovávat další dílčí nespokojenosti. Můžeme tedy říct, že se nedá určit nějaká stoprocentní společná nespokojenost. Myslím, že ani korupce politiků to není.

Změna

Když je někdo nespokojený, měl by požadovat změnu. Jinak zůstane navěky pouhou loutkou, která je ovládána pomocí vodících nití.                                                                                                         Pokud si nespokojený občan uvědomí, že je třeba změna k vyřešení jeho nespokojenosti, dá se říct, že se probudil z letargie a nechce být imunní k dění ve společnosti. Znovu jde ale o to, jakou změnu jednotlivec požaduje. Odvolání třeba Vondry, demisi Nečasovo vlády, změnu české ústavy, změnu politického či ekonomického systému. Každý má na to určitě jiný názor, co je třeba změnit.

Aktivní přístup

Občané různých nespokojeností, kteří došli k potřebě různých požadavků na změny, mají dvě možnosti. Buď počkají do dalších voleb a tam to těm politikům „vytmaví“. Toto už jsme si však několikrát vyzkoušeli a nefunguje to. Tento způsob řešení nás znovu staví do role loutek.

Druhá možnost, jak „uspokojit“ svou nespokojenost, je stát se člověkem s otevřenou myslí. Hledat lidi společných nespokojeností, organizovat se v občanských sdruženích, aktivně propagovat společné myšlenky změn a snažit se spojovat co nejvíce lidí společné změny, kteří budou ochotní vyjít do ulic, tak jak to bylo při sametové revoluci.                                                                                                                     Jednotliví nespokojení občané ujdou různě dlouhé cesty, než se dostanou do stádia aktivního přístupu a někteří nedojdou vůbec. Jestliže však do tohoto stádia dospěje valná většina nespokojených, nastává zde ještě další zásadní problém, který bude opravdu zapeklitým oříškem.

Nalezení společného předmětu změny pro co největší počet nespokojených občanů

Již nějaký čas se pohybuji v prostoru různých občanských iniciativ, hnutí a organizací. Účastním se v různých občanských skupinách na sociálních sítích, sleduji různé internetové diskuse a musím konstatovat, že vzájemná spolupráce lidí a občanských iniciativ a hledání jejich společných cílů se zdá být nemožné. Jak už bylo řečeno „lidé jsou různé“, tím pádem i sdružení občanů jsou různá a propagují různé myšlenky. Když už mají potom vůli ke spolupráci s ostatními, nedokážou se oprostit od prosazování vlastních zájmů skupiny ve prospěch většího celku. S jednotlivci je to ještě horší. Myslím, že toto konání nebylo a nebude tím správným koncem, za který se má tahat.

Při pozorování těchto jevů jsem postupně nabyl dojmu, že příčinou nemožnosti lidí a skupin konstruktivně diskutovat je, že předkládají hotové programy, soubory různých myšlenek změn a ucelená řešení všech možných otázek a poté se snaží ostatní přesvědčit o jedinečnosti jejich projektu. Na základě mých poznatků usuzuji, že ani společný odstavec nebo dokonce společně vytvořená věta nemůže být zárukou, aby oslovila dostatečně velké množství lidí (statisíce, spíše miliony), potřebných k uskutečnění změn.

Tak jsem se dostal až na samotný začátek nacházení společného předmětu změny a dá se to trochu přirovnat k první větě Janova evangelia: „Na počátku bylo slovo...“. Usuzuji totiž, že možností, jak by se dalo dosáhnout shody statisíců občanů, by mohlo být hledání společných klíčových slov jako předmětů změn. Tedy úplně naopak oproti původnímu postupu lidí a skupin.

Po zkušenostech vím, že čím složitější a rozvinutější v detailech je myšlenka, tím větší je překážkou pro zdárné sdílení co největším počtem lidí.                                                                                                  A logické je i to, že vždy by se mělo začínat od nejjednoduššího k složitějšímu pro vyřešení nějakého problému.

Myslím, že když valná většina lidí nespokojených s dnešní politickou situací dojde do stavu aktivního přístupu a nalezne první společné klíčové slovo pro změnu, až tehdy tato valná většina bude schopná tuto změnu prosadit.

Leckdo si bude myslet, že je to velice naivní řešení. Myslím však, že je to lepší, než být pouhou neškodnou ovcí velkého stáda.