Stará garda je ve finále. Ať žije král

Jak je vidět i po prvním kole přímé volby prezidenta, naše politické směrování se stále nevymanilo z nalajnovaného polistopadového hřiště.

Nic nového, povzbuzujícího se neudálo a my pojedeme v zaběhnutém rytmu současného systému.

Nováčci v turnaji neobstáli. Zřejmě nedokázali dostatečně prodat svoje vize (někteří ani žádné neměli), fotbalovým žargonem řečeno, neměli dostatečný přímý tah na branku.

Zato staří političtí matadoři (i když žádné nové myšlenky nepředstavili) se vydali z posledního. Zvláště pan kníže dokázal v posledních minutách před volbami finišovat (samozřejmě za pomoci médií a šoubyznysových osobností) a vytvořil tak nevídaný tlak na své fanoušky. Ti ho odměnili velkým aplausem a on si mohl potom se svými souputníky zazpívat národní hymnu jako výraz dílčího vítězství.

Úsměvně (až absurdně) potom vyznělo, když kníže nazval pana chalupáře z Vysočiny reprezentantem minulosti. Jako příprava na další utkání, to nebyl špatný tah. Uniká tady ale souvislost, kam se řadí pan kníže. Že by mezi muže budoucnosti?

Chalupář z Vysočiny však zřejmě nebyl ve své pověstné „nadvěcné“ formě, jinak by reagoval na knížete něco jako „staří, dobří holubi se vracejí“. Namísto toho nazval knížete jako muže přítomnosti, který je spoluodpovědný za „reformní“ kroky Nečasovy vlády a pronesl o druhém kole jako o souboji pravice a levice.

Nicméně, ať už se prezidentem stane ten či onen, máme zaděláno na status quo v dalším politickém vývoji.

Tedy pokud si fanoušci konečně neuvědomí, že v politické hře jsou stále jen bezprizorními diváky, kterým je jednou za čas dovoleno, aby si „zabékali“.

Fanoušků bývá ale vždy mnohem více (musí si svoji sílu nejprve uvědomit) než aktérů ve hře a mohou si vynutit změnu pravidel. Tím, že by se sami stali aktéry hry, mohli by potom prosadit takové systémové principy, které vyhovují jim, a né které jim nařizuje vládnoucí komise rozhodčích.

V takovém případě by už pro ně touha hledat nějakého hradního vůdce nebyla rozhodující a samotnou volbu prezidenta by považovali jen jako mnoho povyku pro nic.

S tímto souvisí i můj předešlý článek: „Ještě než půjdeme volit prezidenta“