Co by zapadlo díky protizemanovské smršti aneb

když elity berou 25 let lidem vítr z plachet.    

Největší vlna boje o prezidenta snad už odezněla, a tak se ještě vrátím k zásadnějším věcem, které souvisí s naším polistopadovým vývojem.

Ideály sametu byly i přímá respektive polopřímá demokracie a touha vytvořit nový společenský systém. Revoluční elity se postaraly o to, aby jimi byly parlamentní aristokracie a kapitalizmus.

Ohlédneme-li se za uběhnutou pětadvacítkou, musíme konstatovat, že od ideálů revoluce jsme úplně někde jinde. Nedokázali jsme tak narušit historický model průběhu jiných revolucí, a tak i naše revoluční elity převzaly iniciativu a hlas zdola byl umlčen.

Přehlédněme v tuto chvíli konspirační dohady o tom, kdo „všechno“ stál za zorganizováním sametového převratu. Jisté je, že ten by se neodehrál bez požehnání světových mocností v rámci Gorbačovovy „perestrojky“.

Každopádně je pro další generace potřebné zachovat i jiné pohledy na nenásilnou revoluci. Zvláště pro to, že většina historiků se v drtivé míře snaží onu dobu popsat tak nějak z úhlu shora, z výšin intelektuálského nebe, z pozice revolučních elit.

Ať už jsme revoluční euforii prožívali osobně nebo vzdáleně, každý z nás cítil nějaké optimistické očekávání, pocit naplnění vysněné změny, kterou ta doba nabízela pro každého jednotlivce i v té nejzapadlejší vísce.

Lidé po celém Československu měli k sobě tak nějak blíž, vášnivě mezi sebou diskutovali a přemýšleli o budoucnosti. Vznikaly tak společné představy a ideály jiné společnosti.

Jaké to byly ideály? Co vlastně lidé chtěli, když vyšli do ulic? Ještě si to pamatujeme?

Mnozí budou překvapeni, mnozí tomu neuvěří, mnozí si to po 25 letech ani nepřipustí a mnozí to vědomě zamlčují, ale jak uvádí výjimečná jinopohledová studie amerického historika Jamese Krapfla, mnohé ideály a požadavky, které přicházely od občanů z různých míst Československa, byly postupně revolučními elitami z politického diskurzu odstraněny.

Jan Čulík ve své recenzi Krapflovo knižně vydané studie k tomu na Britských listech (celý článek ZDE) uvádí: „A z podrobného studia revoluční dokumentace, tisíců prohlášení, letáků a plakátů z prvních týdnů revoluce, vydávaných mimo hlavní republiková centra, zjistil James Krapfl, co vlastně lidé tehdy chtěli.

Nepřekvapivě nechtěli návrat ke kapitalismu a ani na prvním místě jejich požadavků nebyly požadavky hospodářské. Jejich prvotním požadavkem bylo, aby se Československo navrátilo k slušným mezilidským vztahům. Občané požadovali, aby je politikové u moci skutečně zastupovali. Politikové měli být pravidelně a často kontrolováni referendy. Pokud politik zradil či zklamal své voliče, měl být odvolatelný.

Hlavní hodnotou revoluce byla lidskost. Revoluce se pyšnila tím, že je nenásilná, že je založena na pluralismu, na dialogu a na přímé demokracii. Moc institucí měla být pravidelně kontrolována lidovým hlasováním. Na všech úrovních se měly konat volby, a to nejen v politice, ale i ve školství (v univerzitním školství se to do značné míry v ČR uskutečnilo) a v podnikatelské sféře. I ředitelé podniků měli být voleni jejich zaměstnanci.

Zásadami revoluce byly férovost, socialismus (socialismus měl být zachován a oživen, nikoliv odstraněn; 45 procent občanů v průzkumu veřejného mínění požadovala socialismus, 47 procent občanů chtělo něco mezi socialismem a kapitalismem a jen 3 procenta občanů chtěla kapitalismus) a revoluční idealismus.“

Po mnoha letech můžeme tedy srovnat, co lidé chtěli a co máme dnes. Je jasné, že revoluční euforie a aktivita lidí, nemůže vydržet i v „klidných časech“. Dnes však pozorujeme jejich frustraci, abnormální apatii k politice a rezignaci na možnost něco měnit. Prapůvodem této postupné proměny může být přístup revolučních elit v koordinačních centrech v Praze a Bratislavě. Ty začaly ignorovat požadavky a připomínky od lidí z ostatních míst a původní snaha o dosahování všeobecného konsensu se rozplynula jako pára.

Nelze zpochybňovat zásadní změnu, kdy jsme se vymanili z totalitního režimu moci jedné strany a nastoupili cestu svobodného budování demokracie. Lidé však byli až příliš důvěřiví k revolučním elitám a spoléhali se na jejich rozhodování. Tím se sami vyloučili z tvorby zásadních principů politického a ekonomického směřování naší země.

Od té doby už jen mohli přihlížet, jak „vyvolení“ stvořili novou ústavu s čistě zastupitelským politickým systémem. Názorový souboj přátel z prognosťáku vyhrál Václav Klaus, který nás potom krok za krokem vehnal do spárů kapitalistických pravidel všeobjímajícího růstu, okořeněných privatizačním projektem ve jménu „zbohatnutí všeho lidu“.

A aby toho nebylo málo, „elity“ vytáhly odněkud na svět nacionální otázku, se kterou demontáž Československa nebyla už tak těžká. Z privatizace se nám potom vyloupli všelijací vykukové, kteří vzali svou staronovou šanci pořádně za pačesy. Nebo jiní, kteří byli v tu chvíli u zdroje tedy ve správný čas, s kámošem na správném místě. Novodobí zbohatlíci.

Politické strany, respektive jejich vrcholoví zástupci se stali prodlouženou rukou jejich chlebodárců a poslanci schvalovali zákony šité na míru právě jim. Tunelářské kauzy, nespočet zneužití moci ve svůj prospěch, oklešťování sociálních jistot, nezaměstnanost, vzrůstající počet lidí v bídě.

Školy vyrábějí pouhé příjemce informací, neschopné kriticky myslet. Masmédia prodávají lidské emoce a nepřipouští vstup kritice oficiální propagandy.

Naskočili jsme do Evropské unie, která se stala rejdišťem lobbistů nadnárodních korporací a principy rozhodování tam nedosahují ani na ty v národních státech.

Stali jsme se tak pokornými přisluhovači elit Evropské unie, které nás bez skrupulí ženou „nevětší obchodní smlouvou všech dob“ do úplného područí americké hegemonie. Budeme tak na věčné časy přikováni na té „správné straně“ a ani si nevšimneme, že naše vybojovaná svoboda se stala nesvobodou v jiném hávu.

Až se to stane, potom teprve mnozí nevěřící poznají, že jsme propásli v listopadu 89 výjimečnou příležitost narušit historický kolovrátek modelu revolucí, kdy by se společné ideály prostých lidí staly skutečností.

Dovolím si závěrem parafrázi názvu jedné rockové písně: „Jsme příliš staří, abychom zažili novou revoluci, jsme ale příliš mladí, abychom ztratili ideály.“ Tedy pokud nějaké máme.