Zoufalství, smutek, apatie. Život s depresemi je pro studentku Janu každodenní boj

Černá bublina, přes kterou nic neprojde. Tak popisuje studentka Jana své deprese. Život s nimi je pro ni obtížný, ale chce se snažit dál. 

Třiadvacetiletá Jana je studentkou vysoké školy. Pro své okolí je zdravou dívkou,  každý den však vede  vnitřní boj se svou nemocí. Deprese ji omezují při studiu i v běžném životě. Trpí jimi již od dětství a podle psychiatra se s nimi bude potýkat nejméně dalších pět let. 

Člověk s depresemi vypadá na první pohled zdánlivě zcela v pořádku. Jdou podle vás deprese u ostatních rozpoznat?

Na první pohled asi ne. Depresemi může trpět kdokoli. Pokud už člověka znám, je snazší u něj depresi rozpoznat. Důležité je umět druhému naslouchat, a pokud se vám s něčím takovým svěří, nebrat to na lehkou váhu.

Jak svou depresi prožíváte?

Mám cyklické deprese, takže po nějaké době na chvíli odezní a pak se vrátí. Období mezi depresemi ale také nejsou nic příjemného. Člověk si uvědomuje, že se deprese vrátí. I když je zrovna nemá, šťastný stejně není. Deprese je pro mě směsice velkého smutku, apatie, útlumu, nevolnosti a zoufalství. Je to absence jakýchkoli jiných pocitů. Jako bych kolem sebe měla černou bublinu, přes kterou nic neprojde. Udivují mě pak lidé, kteří po týdenním smutku prohlašují, že mají depresi. Deprese je nemoc, ne smutek. Já mám štěstí, že mám středně těžké deprese. Nedokážu si představit, jak fungují lidé s těmi těžkými.

Jak vaše nemoc začala?

Bylo mi asi dvanáct, když jsem začala tušit, že něco není v pořádku. Venku svítilo sluníčko, byly prázdniny a já je trávila hraním si s kamarádkou. Přesto jsem cítila smutek, apatii a bylo mi zle. Opakovaně to na mě přicházelo obzvlášť večer. Večerů jsem se hrozně děsila. Pak jsem začala dostávat záchvaty hrůzy. Nevěděla jsem, co se děje, ani co s tím mám dělat. Tak to bylo do mých šestnácti.

Pak jste se začala léčit?

To ještě ne. V tu chvíli jsem začala uvažovat, že by to deprese být mohly. Nevěděla jsem ale, na koho se obrátit o pomoc. Navíc se mi nestalo nic, co by depresi mohlo vyvolat. Nestala se mi žádná tragédie. Pořád jsem si myslela, že je chyba ve mně, že si za to můžu sama. Rodina mou uzavřenost a smutek přičítala pubertě. Začala jsem se sebepoškozovat a uzavírat před okolím. Mamka pak u mě jednou našla žiletky a poslala mě za psycholožkou. Ta mě po nějaké době poslala za psychiatrem. A tam se na to přišlo.

Při slově psychiatrie se některým lidem můžou vybavit mříže na oknech a přivazování k židlím. Jak návštěva psychiatra vypadá?

Chápu, že to zní docela děsivě. Ale je to nemocniční oddělení podobné ostatním. Někdy sice v čekárně
potkávám zvláštní lidi, ale většina z nich vypadá úplně normálně. Můj psychiatr je hrozně příjemný, vstřícný a chápavý člověk. Samotná návštěva lékaře trvá asi půl hodiny, ale záleží na situaci. Léčba je založena na osobním přístupu, formou konverzace. Probíráme nějaké evergreeny, ale i co se stalo nového. Někdy mi upraví medikaci a pak vypíše léky. Není to sice klasická návštěva lékaře, ale žádný extrém to rozhodně není.

V jakých každodenních činnostech vás deprese omezují?

Je toho hodně. Škola, sociální život i drobné práce doma. Nedokážu se soustředit, nechce se mi mluvit ani se hýbat. Ovlivňují úplně všechno. Mám deprese spojené s úzkostí, což je kapitola sama o sobě. Jsem v neustálém stresu, špatně se mi dýchá a motá se mi hlava. Ale radši mít záchvat úzkosti než depresi. S úzkostnými poruchami se dá s pevnou vůlí a léky fungovat, s depresemi je to horší. Mluvím teď ale pouze za sebe, každý člověk má jiné deprese, potýká se s jinými obtížemi.

Zmínila jste léky. Jak působí antidepresiva na vás?

V současné době beru sedm prášků denně, v různých částech dne. Když je nejhůř, mám i nějaké léky navíc. Při takovém množství se vedlejší účinky najdou. Ale musím říct, že je snáším dobře, nejedná se o nic závažného. Antidepresiva, samozřejmě, hodně tlumí. Takže jsem stále unavená, nemám žádnou energii. Občas mě z nich pálí žáha nebo nepociťuju hlad. Bohužel, mají velký vliv na mé soustředění, takže když mám dělat něco do školy, je to velký problém. Zvlášť navečer, kdy beru silnější léky.

Napadlo vás někdy svůj život ukončit?

Nejsem na to hrdá, ale ano. Svého času jsem měla napsaný dopis na rozloučenou. Nechci zabíhat do podrobností, už je to za mnou. Chci se snažit dál. Sebevražda je řešením, ale definitivním. Navíc ublíží lidem, které tady necháte. V mém okolí se už někdo zabil a pro jeho nejbližší to bylo hrozné. Rozhodně ale nechci soudit lidi, kteří se pro to rozhodli. Když někdo trpí tak, že se vzdá svého života, budí to ve mně hroznou lítost. Možná i proto, že jsem si tím také prošla.

Psychické nemoci jsou ve společnosti často tabuizovaným tématem. Mluvíte o tom s někým?

Poslední dobou o tom nemluvím s nikým, až na mého bratra, který mě hodně podporuje. Mám s tím špatné zkušenosti. Když jsem se někomu svěřila, hrozně jsem chtěla, aby mě vyslechl a řekl, že všechno bude dobré. Jedna kamarádka to tak udělala, ale většina mi řekla, že taky bývají smutní nebo že si všechno moc beru. Setkávala jsem se s tím i v dospělosti. Radši to už nikomu neříkám, nejsem pak zklamaná. Lidé nevědí, co si pod tím mají představit, jaké to je nebo co to obnáší. Celkem je chápu, já si také nedovedu představit, jaké je mít trojnásobnou zlomeninu.

Je šance, že se depresí úplně zbavíte?

Šance je, ale psychiatr mi dává prognózu na zlepšení za pět a více let. Kombinace psychoterapie, návštěv psychiatra a upravování medikace by tomu měla napomáhat. Musím se ale také snažit sama. Léky tlumí projevy deprese, ale k vyléčení je třeba víc. Věci, které probíráme na psychoterapii, pomalu odhalují možné příčiny vzniku depresí a to, co je ovlivňuje.

Co je pro vás na tom všem nejtěžší?

To je těžká otázka. Náročných je hodně věcí. Tou hlavní asi je, že je člověk na deprese sám. Mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují. Mám skvělé doktory. Stejně si tím ale musím projít sama. 

Autor: Michaela Reisiglová