Znásilni mě, jestli si to zasloužím

Bábovka. Klíčové slovo divadelní inscenace Martiny Krátké Rape me!, jejíž dynamika diváka strhne a která v mysli zůstane ještě dlouho poté, co odezní několikaminutový potlesk ve stoje.

Titulním znásilněním je myšlen čin odehrávající se v parku či v temné odlehlé uličce. Jeho pachatelem je na rozdíl od většiny skutečných znásilnění výhradně cizí muž. Tomu je přizpůsobena scéna – ačkoli se většina akce odehrává ve stísněných prostorách studia HaDivadla, násilník (Miroslav Kumhala) se nachází v chodbě vedoucí z místnosti. Otevřené prostranství za ním evokuje vnější svět, jenž je pro ženu tolik nebezpečný. Naopak, dokud zůstává doma a peče bábovku, může ji přinejhorším zlechtat její milý (Miroslav Sýkora).

Rape me! je příběhem jedné ženy z mnoha, jedné z těch, které neuposlechly rady typu „nechoďte po setmění sama ven“. Paradoxem je, že je to právě Ona (Sára Venclovská), kdo tyto pokyny se svým milým za asistence nezaměnitelného hlasu Kurta Cobaina při pečení bábovky pronáší. A je to také Ona, kdo se vydá z diskotéky sama, bez doprovodu. Když je znásilněna – což je mimochodem provedeno velmi decentně – bleskne divákovi hlavou „co jiného čekala?“ Tak nějak totiž vyznívá skutečnost, že rozvernou mladou ženu, která nedbá doporučení ohledně vlastní bezpečnosti, postihne osud „jedné z mnoha“. Ale opravdu chtěla autorka naznačit, že někdy si mohou ženy za znásilnění samy?

Hra samotná je od začátku do konce protkána symboly a metaforami. Úvodní předčítání receptu na bábovku, které se několikrát opakuje, splývá s pozdějšími poučkami o znásilnění. Zatímco množství mouky a počet vajec hrdinka dodrží, další rady bere na lehkou váhu. Samotný násilný akt probíhá přes skleněnou tabuli, která odděluje oběť a pachatele. Za sklem se posléze ocitá i On, její milenec, a přestože Ji vidí a může na Ni mluvit, Ona Ho neslyší. Od okolního světa Ji odděluje bariéra posttraumatické stresové poruchy. Všichni muži Ji děsí a dokonce Jí splývají – lékaře hraje stejný herec jako muže, který Ji znásilnil. Velmi přesvědčivá Sára Venclovská kmitá mezi kuchyní a křeslem u psychologa a s prázdným pohledem řve na diváky: „Na co tak čumíte?!“

V poslední části inscenace ignoruje hrdinka i recept na bábovku a všechny ingredience si prostě vysype a vylije na hlavu. Ztráta sebeúcty, kterou tak demonstruje, je pro znásilněné ženy typická. Za odříkávání jmen obětí znásilnění v Česku cukruje plastovou bábovku a vychází cestou mezi diváky ven ze studia. Jen tak naboso, zapatlaná těstem, se vydává do nebezpečí setmělé ulice, jako by znovu ignorovala rady pronášené ženským hlasem z reproduktoru.

Rape me! je silným zážitkem, jak už naznačuje samotné téma. Autorka a režisérka Martina Krátká si s ním vyhrála, aniž by ovšem překročila míru vkusu. Rozporuplná zůstává jen souvislost mezi znásilněním a neuposlechnutím instrukcí, jak znásilnění předejít. Vyvolává více otázek, než dává odpovědí, a možná právě to byl autorčin záměr. Tváří v tvář samotnému násilnému aktu si vyjasnit své postoje. Skutečně si někdo zaslouží znásilnit?  Skutečně je oběť znásilnění vinna? Domnívám se, že nikoli.

Autor: Anežka Michnová

Další články najdete na: http://munimedia.cz/kurz/stisk/.