Ženy v politice? I v Bulharsku jich mají více než my, říká Špondrová

O nízkém zastoupení žen v české politice se bouřlivě diskutuje na sociálních sítích i v médiích. Debaty odstartovala fotografie z tiskové konference koalice Pirátů a STAN. Byla na ní totiž jediná žena.

„Je mi jich upřímně líto. Mají ve svých řadách sice málo političek, ale to je běžný folklor, který platí pro všechny strany. Zrovna Piráti se alespoň snaží dělat vstřícnou politiku vůči ženám,“ komentuje událost expertka na genderovou rovnost Pavla Špondrová.

Není nízké zastoupení žen v politice způsobené tím, že do ní zkrátka vstoupit nechtějí?

Vrcholní politici a političky se de facto neúčastní rodinného života. Jsou jen víkendovými rodiči. Chápu tedy, že určitý podíl žen do politiky nechce. Třeba ve Skandinávii ale vidíme, že čím větší poměr žen v ní je, tím spíše se jim pak politické prostředí přizpůsobí.

Jak by se měla česká politika přizpůsobit ženám?

Například by mohli zavést online jednání. Nebo třeba omezení pracovní doby. Jasně, když bude zrovna nějaký výjimečný stav, kdy na nás bude útočit cizí stát, asi to nezabalíme a neřekneme: „Jsou čtyři hodiny. Končíme, jde se pro děti do školky.“ Ale v běžném režimu to nevidím jako problém.

Političky často čelí sprostým urážkám na sociálních sítích. Není i to důvod, proč ženy do politiky raději nevstupují?

Ano, je. Politické prostředí je hodně maskulinní. Ženy čelí diskriminaci, výhrůžkám znásilnění, nejrůznějším formám sexuálního obtěžování. Proto velké množství z nich zůstává na lokální úrovni, kde je to spíše o hledání řešení než o tom, kdo koho ve sněmovně lépe setře. To je ale špatně, měli bychom se snažit dělat politiku slušně.

Kvóty jsou řešením

Proč by měla společnost o větší zastoupení žen v politice usilovat?

Když do rozhodování zapojíme i ženy, bude kvalitnější. Měli bychom využít jejich potenciál. Tvoří přes šedesát procent absolventů vysokých škol. Kam všechny pak mizí? Tak si na rovinu řekněme, že je nebudeme vzdělávat. Ony po té mateřské stejně budou dělat jen nějakou podřadnou práci na částečný úvazek. A ne to, na co se připravovali pět let na vysoké škole. Tohle je velké plýtvání lidským kapitálem.

Měla by existovat tedy nějaká forma pozitivní diskriminace, která by ženám pomohla se do politiky více zapojit?

Já ten termín nemám ráda. Je emotivně zabarven a neodpovídá podstatě opatření. Pokud zavedu nějaké pozitivní opatření v souladu s právem, není to ničí diskriminace. Je to pomoc někomu, kdo byl znevýhodněn v minulosti.

Dobře, buďme konkrétnější. Jsou řešením kvóty?

Kvóta také není úplně nejšťastnější pojem. Není u lidí příliš populární. Třeba ve velkých nadnárodních firmách na to jdou chytře a místo kvót používají spojení „dobrovolné kvantitativní cíle“. Stanoví si třeba, že do roku 2025 chtějí mít ve vedení alespoň třicet pět procent žen. Je to kvóta, jen tomu tak neříkají. A ano, je to možné řešení.

Co ale argument, že kvóty nejsou demokratické?

Ten se nezakládá na pravdě. Na kvóty se vztahuje antidiskriminační zákon. Ten říká, že nemůžete přijmout člověka s horší kvalifikací, ale s vhodným pohlavím nebo vhodnou etnicitou. Kvalifikace kandidátů musí být minimálně srovnatelná, aby mohl zaměstnavatel upřednostnit ženu. Takže upřednostnit někoho na úkor kvality není možné. Taková obava je zbytečná. Kvóty nejsou žádný nedemokratický nástroj. Naopak je to cíl, ke kterému bychom měli směřovat. Diverzita a rovnost jsou důležité. A nechceme přece plýtvat kvalifikací poloviny společnosti. Navíc kvóty nemůžou být někým jen tak nařízeny. Musí být dobrovolně přijaté formou zákona, většinou v parlamentu.

A když se ženy na dané pozice pak nepřihlásí?

V takovém případě bychom je měli sami aktivně vyhledávat a oslovovat. Napsat do inzerátu, že ve výběrovém řízení uvítáme ženy. Tím neříkám, že je vyberu. Říkám jen, že budu ráda, když přijdou, že to prostředí vůči nim není nehostinné. I takový malý krok je může motivovat k účasti.

Změny jsou pomalé

Jak je na tom Česko v porovnání s jinými zeměmi?

Špatně. Co se týče zastoupení žen v politice, mám pocit, že jsme na jednom z posledních míst v Evropě. Lépe je na tom třeba i Bulharsko. Celosvětově z toho také nevycházíme nejlépe. Třeba Jižní Amerika je hodně před námi. A zajímavou zemí je Rwanda. Po občanské válce zavedli kvóty na ženy v politice. Ne ty, o kterých jsem mluvila předtím, ale absolutní kvóty. Třicet procent křesel je určeno jen ženám, o zbytek pak soutěží všichni. Nechtějí totiž, aby došlo k podobným masakrům jako v minulosti. Ženy do rozhodování zapojují cíleně, protože nevyhledávají konflikty tolik jako muži.

Posouváme se jako společnost v problematice genderové rovnosti?

Nějaký posun tu je, ale je hodně pomalý. Když jsem před čtrnácti lety nastupovala na Úřad vlády na oddělení pro lidská práva, velkým tématem byla třeba prevence domácího násilí. A dnes se bavíme o tom, zda vůbec ratifikujeme Istanbulskou úmluvu. Dále jsem se věnovali právě třeba nízkému zastoupení žen v politice. To hlemýždí tempo je frustrující. Musíme ale vytrvat.

Pavla Špondrová

Narodila se roku 1981. Absolvovala politologii a sociologii na Fakultě sociálních studií. Současně studovala také na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Po studiích pracovala v Lize lidských práv, jako dobrovolnice šířila osvětu o HIV v Africe. Pracovala na Úřadu vlády v sekci pro lidská práva a zastupovala Česko na jednáních v OSN v problematice rovnosti žen a mužů. Nyní pracuje jako soudní asistentka u Krajského soudu v Praze. Je také spoluautorkou knihu Mužské právo a členkou Genderové expertní komory.

Kristýna Férová