Ženské zbraně neplatí na ně

Dívčí sny - to je, oč tu běží. Někdy si říkám, zda na ně nejsem už moc stará. Jestli bych při cestě tramvají neměla myslet spíše na politiku, ekologii nebo na životní filosofii.

Přesto vždy, když do městské hromadné nastoupím, přemítám o tom, jak by bylo skvělé mít tu krásnou vilu, prince i toho přiměřeně krásného psa. Když je cesta trochu delší, zabíhám do podrobností, jak by se v té krásné vile vyjímal čínský paraván, postel s nebesy a na konci štace vím i to, jaké budu mít baterie do koupelny. V jednom okamžiku přijde moje chvíle naplnit všechny body mých tajných přání.

Kamarádka, pozvaná do jedné instituce v Brně, si chce dát sraz. Poté, co její skupinu v jiné instituci drží asi o hodinu déle, jsem odsouzená se s ní vidět jen pět minut. Tomu však řekneme „NE!“, a já s ní spěchám, ač nepozvána, do jiné nejmenované instituce. Bohužel pro nás už nezbude místo u konferenčního stolu, a tak jsme odkázané sednout si k židlím u zdi. Vypadáme tam jak na hanbě, navíc přes sloup nevidíme na tři řečníky a ten, který má místo zrovna v mém zorném úhlu, ještě nedorazil.

A pak přijde. Je to jeden z ministrů a kouká přímo na mě. Trochu se zastydím, ale v mém mozku už začíná pracovat plán. Vidím sama sebe, jak mě lidé oslovují paní ministrová, pomyslím si, co kdyby to dotáhl na premiéra, a představuji si, jak se opaluji před Kramářovou vilou, a paparazzi za křovím trpělivě čekají, až si sundám vršek plavek. Scéna další, zřídím si osobitý styl, budu jak Michelle Obamová. A nakonec já, přestřihávající pásku nově postavené nemocnice, já s malými černoušky, kteří po mém boku vůbec nemají hlad a jsou spokojení, já na Hradě… No, to už jsem možná trochu přehnala.

Chlap za sloupem stále mluví, ale nejsem schopná ho přes krev v hlavě slyšet. On kouká na mě. Trochu šilhá, přiznávám, ale stále hledí jedním okem určitě mým směrem. Já zapojuji všechny ženské zbraně. Nejdříve oslnivě zamávám řasami. Aspoň mám ten dojem, že to bylo oslnivé. Jeho jedno oko je upřené stále mým směrem. Snahy dále pokračují. Nejdříve lehkým pohybem hlavy pohodím přední pramen do tváře. Vzápětí významný rádoby svůdný pohled a pramen zastrčit za ucho. Dál a dál pokračuji ve frašce, jak sbalit úspěšného muže.

Už to nemohu vydržet a trochu přibrzdím. „Vidíš, jak na mě pořád kouká? Ten mě balí! Že mu to není trapné! Sice není zas tak starý, ale nejsem pro něj trochu mladá?,“ naoko se rozčiluju před přítelkyní. Ta se jen trochu pousměje a nic neříká. „Heleď, už zase na mě civí. Nevíš, jestli je ženatý?“ rychle se ptám, ale samozřejmě nenápadně. Pak použiju další trik, ale znepokojuje mě, že nic kromě jeho oka mi nedává najevo, že o mně ví. Aspoň by se mohl pousmát.

Po deseti minutách marného snažení na své ženské zbraně zanevřu a uznám, že jsem asi fakt špatná ve svádění. Bortí se mi všechny za tu chvíli zkonstruované sny. Říkám si, že kamarádce se přece můžu svěřit jak s úspěchem, tak s neúspěchem. „Asi jsem ho nezaujala. Koukej, když mluví, ani na mě nekouká. A to jsem se tak snažila,“ šeptám jí naštvaně. Skoro vyprskne smíchy, když to slyší. „No víš, ono se říká, že není na ženský,“ bublá tlumeně.

Uklidní mě to. Hned jsem tušila, že nejsem tak neschopná, přesně jako ten generál po bitvě. To jeho druhý oko asi primárně koukalo na řečnícího chlapa vedle něj, ne na mě.

Stejně bych nechtěla, aby na mě někdo s foťákem číhal v křoví. Nikdy bych nezachránila celou Afriku od hladu. A vlastně se mi ani nelíbil... Dívčí sny se stejně hodí tak do tramvaje. Ve státních institucích myslete raději na politiku, životní prostředí nebo jiné nezáživné věci.

Autor: Martina Němečková

Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/