Zelený chaos jménem Thajsko

Změť banánovníků, kokosových palem, vlhka, horka, nohou a fotícího krále – i to je Thajsko.

 V husté zeleni se rýsuje červená střecha ve tvaru pagody. Nad zemí ji drží jen několik dřevěných sloupků, pod nimi podlaha, další sloupky a pak už jen vlhká hlína. Stěny jsou ze dřeva a často dosahují jen do úrovně pasu. Vyšší nejsou třeba, protože teploty se celoročně drží nad dvaceti stupni a chránit se Thajci musí jen před hustým deštěm. V tomto nezvyklém bydlení žije na jihovýchodě Asie většina venkovské střední třídy.  

Binec, binec, binec

Tyhle zvláštní příbytky jsou jednou z prvních věcí, kterých si všimnete, když přijedete do Thajska. Společně s všudypřítomnou lepkavě trpkou vůni místní bazalky a stejně všudypřítoným nepořádkem. Kolem panelové cesty na ostrově Koh Tao, po níž projíždějí taxíky s turisty na korbách, se střídají rodinné domy, bary a křiklavé masážní salony. Kolem každého domu leží hromady plastových odpadků, shnilého ovoce, posekaných stromů, nepoužitého materiálu ze stavby a jiných zbytků smradlavě organického původu. Pak taky malé dřevěné konstrukce na kuřích nožkách. To jsou místa k odpočinku. Jsou vedle každého obydlí. Thajec si tam spokojeně lehne a odpočívá. Přesně uprostřed všeho toho bordelu.

Na Thajsku je několik zajímavých rozdílů, které jej odlišují od západního světa. Kromě libování si v chaosu a 
nepořádku je to například chronická lenost a klídek. Všichni Thajci jsou ze zásady flegmatici a nic je neděsí víc než konflikt. Modelová situace – Evropan potřebuje něco vyřešit. Přivítá jej občas bezzubý, ale vždy široký úsměv a odkývání všeho, co řekne. Výsledek? Věci zůstaly přesně tak, jak byly a on nevyřešil vůbec nic. Zkusí to s lehce zvýšenou intonací. Úsměv mizí, věci zůstávají přesně tak, jak byly. Pokud to ještě nevzdal a začal křičet, věci zůstaly přesně tak, jak byly, pravděpodobně ho ale při nejbližší příležitosti natáhnou o pár desítek bahtů. „Thajci mají často pocit, že menší problémy je schopný si zákazník vyřešit sám, a tak není důvod mu s nimi pomáhat,“ potvrzuje Britka Lena Briggsová, jež provozuje hotel na ostrově Koh Phangan.

Lenost mají v genech i místní psi. Leží na okrajích silnic, jen pár desítek centimetrů od projíždějících aut. A to si můžete být jistí, že Thajci řídí jako šílenci. Psi jsou ale zvyklí, a tak klidně spí. Uprostřed toho bince, tak jako jejich majitelé.

V hotelech a restauracích je nápadné, že  thajský bývá jen personál. Manažeři a majitelé jsou často Evropané. Pětatřicetiletá Briggsová to objasňuje:„Místní majitelé hotelů moc netuší, jaký je evropský vkus, a tak bývají zákazníci z jejich interiérových kreací docela vyděšení. To samé platí o úrovni služeb.“ Své zkušenosti s nimi má i osmatřicetiletý Michelle Emiliani z Itálie. Vlastní se svou thajskou manželkou Mon restauraci na ostrově Koh Samui. „Nechal jsem si objednat u místní firmy skleněné desky na stoly. Sklář je sám poškrábal. Po bezvýsledné hádce jsem mu je i tak zaplatil. Stejně na mě při odjezdu ukázal z auta prostředník,“ stěžuje si Emilliani. Thajci jednoduše nepotřebují, aby vše běželo rychle a spolehlivě.

Nohy, nohy, nohy

Další zajímavá věc je jejich fobie z chodidel. Noha má na Thajce asi stejný účinek jako česnek na upíry. Zouvají se skoro všude, obzvlášť na venkově. Poházené řady bot jsou před obchody, restauracemi i terasami jejich domů. Špinavé bosé nožky malých dětí pobíhajících po čistých, tyrkysově modrých dlaždicích verand tvoří krásný kontrast k těm shnilým banánům a jiným odpadkům, po kterých ještě před chvíli šlapaly na zahradě.

Podle cestovního průvodce Lonely Planet je například nepřijatelné dát si ve společnosti nohu přes nohu, protože pokud chodidlo míří na konkrétní osobu, je to velká urážka. Zároveň by si Thajec nikdy nedal nohy na židli nebo jiné místo určené k sezení. A když už, tak se zásadně zuje. Zvláštní. Kamkoliv tu člověk cestuje, jen dosedne, má u pasu okamžitě nějaké thajské nohy. Bosé. Ale pořád slušně špinavé. Thajci totiž nosí jedině otevřené boty. I policista má k černé uniformě často žluté žabky.

Foťák a král

A pak je tu thajský král. Pro místní obyvatele je to předmět neustálé adorace, součástí náboženství. Na  rozdíl od předchozích zajímavostí je jejich láska ke královské rodině opravdu obdivuhodná. Portréty královského páru jsou všude. Jako obrovské billboardy na domech i u dálnic nebo jako malé fotky na recepcích hotelů a v restauracích. Podobizna brýlatého krále Phumiphona Adunyadeta, současného nejdéle vládnoucího panovníka na světě. Na trůně je už šedesát sedm let. Samozřejmě je i na bankovkách. Nezkoušejte proto zašlápnout odlétající tisícibaht nohou. Noha plus král je v Thajsku opravdu nepříjemná kombinace. Jeho manželka, královna Sirikit, má stejně mnoho billboardů, center a dokonce i vlastní muzeum v areálu královského paláce v Bangkoku. Úsměvná je králova vášeň pro fotografování. Na každé fotografii má na krku fotoaparát. V Thajsku mají i obdobu televizních reklam na objednávky pamětních medailí na dobírku. Sortimentem jsou tam ale sošky krále. To, že má soška pro větší autentičnost na krku foťák, je v reklamě speciálně zdůrazněno.

Aby se duchové usmířili

U všech domů si všimnete malých pestrobarevných chrámečků s obětinami. Slouží k usmíření ducha místa za škody způsobené stavbou. V buddhistickém Thajsku věří, že každé místo, zvíře i člověk má svého ducha, takzvaného pií. O hlavním městě Bangkoku se dokonce říká, že je prokleté. Na duchy místa jsou totiž stovky mrakodrapů už trochu moc. Největší škody živým ale dělají duchové zemřelých násilnou smrtí, kterých je ve dvanáctimilionovém Bangkoku každý den mnoho. Způsobují pak obrovská vedra, hořící továrny a další neštěstí. Na záchranu těchto pií je tu speciální charita. Četa dobrovolníků, kteří noc co noc vyrážejí jako první na místa nehod a dávají kusy těl zase dohromady. To aby se mohli duchové v klidu osvobodit z koloběhu zrození a smrti. Pokud by jejich tělesná schránka zůstala poškozena, byli by nuceni zůstat i oni. A škodit. 

Tak trochu smutně o nové kolonii 

V Thajsku vystupuje na povrch v poslední době jeden zvláštní paradox. Původní thajská kultura prostoupená buddhistickým náboženstvím se mísí se západní kulturou ve své horší podobě. Postupná okupace území evropskými a čínskými hoteliéry a turisty a jeho řízená proměna v evropský ráj na zemi pomalu přebíjí místní křiklavě a krásně barevnou originalitu. Jakoby místním jejich lenost nedovolila ani vzbouřit se na obranu svojí země. I přes veškeré těžkosti s thajskou mentalitou je tato zem pro cizince opravdu rájem, filmovou Pláží, na které jich čím dál víc chce trvale žít. A místní se stávají jejich podřízenými a zahořklými poskoky. Jejich usměvavé povahy turismus transformuje do podob zlodějíčků a podvodníků. „Nejhorší je tu to obrovské množství krádeží. Je to asi daň za to, že jsme sem přišli a zabrali jim jejich zem,“ přiznává smutně Briggsová.  Zatím vždy svobodné Thajsko a jeho obyvatele totiž novodobý turistický kolonialismus připravil o víc než jen čisté a čistě bílé pláže. I přes svého krále, nohy a nepořádek Thajci začínají ztrácet svoji vlastní identitu.

Autor: Kristýna Schneiderová

Více informací naleznete na www.munimedia.cz