Cesta ke vzdělání je dlouhá, klikatá, plná skrytých nástrah, ale také už z dálky viditelných překážek. V životě dojíždějícího studenta se tyto potíže násobí a nabývají konkrétních podob a tvarů. Brzké vstávání, pozdní příjezdy autobusů a vlaků, pokuty za parkování, policejní botičky, ztráty studentských průkazů a InKaret, zapáchající spolucestující, řvoucí děti, sebevrazi - to je to, oč tu běží.
Píše se 14. leden léta Páně 2014 a ještě za deset minut půl osmé se zdá, že prožiji běžné úterý. Vycházím z domu na autobusovou zastávku, odkud by, jak se píše v jízdním řádu, měl v 7:32 hodin vyjíždět můj autobus. Ačkoli přicházím s notnou rezervou, vozidlo už je v trapu. Abych se dostala včas na vlak jedoucí z České Třebové do Brna, zbývá mi jediná možnost - auto. Nu což, zkontroluji, zda u sebe mám řidičský průkaz a vracím se zpět k domovu. Námrazu z oken Peugeotu 206 seškrabávám rychlostí blesku a zmrzlýma rukama popadám volant. Dopravní situace je na všední den vcelku klidná, a proto přijíždím na vlakové nádraží v sousedním městě s předstihem, který mi skýtá možnost zakoupit si jízdenku ještě u přepážky. V tu chvíli netuším, co mi osud na dnešní den připravil.
Po devíti hodinách naplněných studiem publicistických žánrů v tištěných médiích a sociálních a kulturních aspektů mezinárodní migrace jsem zpět v České Třebové. Zkřehlá ledovým vzduchem a natěšená na teplo domova pospíchám k zaparkovanému autu. Botička? Botička! To si ze mě určitě někdo tropí legraci, říkám si při pohledu na levé přední kolo auta zajištěné policejní botičkou. Všímám si ale i lístku za stěračem. Botička a pokuta! Paráda! Volám svému otci a osvětluji mu nastalou situaci. „Tak když máš dneska ty narozeniny, tak já to za tebe vyřeším," slibuje mi konejšivým hlasem. Svůj slib plní. Přijíždí mladý policista a studuje můj občanský a řidičský průkaz. S úsměvem mi ho vrací a beze slova sundává botičku. „Dnes vás jen pokárám, slečno, ale příště už to bude za mastnou pokutu. Hezký den a všechno nejlepší k narozeninám," loučí se. „Děkuji, děkuji!" volám na něj vděčně, když odchází.
V ten den si myslím, že nic horšího už mě snad potkat nemůže. Dnes se sama sobě směji. Ach, jak hrozně jsem se spletla! Následující týden se situace opakuje. Autobus opět přijíždí dřív a já ho nestíhám. Znova jedu autem. Tentokrát ale parkuji dost daleko od nádraží - v místě, kde se parkovat smí. Po chodníku pokrytém ledem sprintuji na vlak, přičemž doufám, že neuklouznu a nerozbiji si ústa. Díky Bohu - vlastně díky sebevrahovi - má ECéčko hodinové zpoždění.
Když vlak konečně přijíždí, vybírám si, vzhledem k mírným klaustrofóbním pocitům ze stísněných prostor, vagón bez kupéček. Na sedadlo vedle mě si přisedá muž. Z jeho odéru poznávám, že předchozí večer strávil v hospodě ve společnosti mnoha půllitrů zlatavého moku. Zapáchá tak moc, že se mi zvedá prázdný žaludek. Chvíli ve mně bojuje svatá trpělivost s nevolností, která nakonec s přehledem vyhrává. Odsedám si. Daleko. Až do dalšího vagónu.
Dnešek mi ale nepřeje, a tak se ani odpolední cesta neobejde bez komplikací. Z bláta do louže, zní mi v hlavě nabručený hlas, který přes dvě řvoucí ratolesti pomalu neslyším. V klidu. Buď trpělivá. Vždyť tys byla ještě mnohem uřvanější dítě a nedopadlo to s tebou tak špatně, hledám v sobě poslední zbytky tolerance a zároveň proklínám svou dutou hlavu za to, že si večer nevzpomněla na sluchátka k mobilnímu telefonu.
Vyčerpaná, s pulzující bolestí ve spáncích, ale pyšná sama na sebe za to, že jsem nevybuchla a neseřvala ta rozkošná ďábelská dítka, vdechuji čerstvý třebovský vzduch. Mé tělo si žádá dávku nikotinu. Vyhovuji mu. S nervy obalenými karcinogenními látkami spěchám, stejně jako minulý týden, k autu. Už z dáli vidím cosi za stěračem. Další pokuta! Rezignuji! Na policejní stanici odevzdávám poslední tři stokoruny a s prázdnou peněženkou směřuji konečně k domovu. V duchu si říkám, že příště už radši zůstanu doma a budu se věnovat samostudiu! A nebo ne, vždyť s dojížděním je taková legrace!
Alice Krejsová
