Pervitin bral přibližně deset let.
Za to, že drogy vařil, si ve vězení odseděl deset měsíců. Přestože už rok a půl nebere, mluví
o sobě stále jako o závislém. Tím prý
totiž zůstane až do smrti.
Dnes třicetiletý Milan má stálé zaměstnání, stará se o rodiče, tráví volný čas se svou dcerou. Směje se, když vypráví, jak si dává dohromady počítač, že raději kouká na filmy, než by šel na diskotéku. Když ale popisuje, jaký byl před pár lety, a jaké si s sebou ponese celý život následky, úsměv pomalu mizí. Nikdo prý není dokonalý, přesto si ale chce své soukromí chránit, a proto si nepřeje zveřejnit svoje příjmení.
Jak jste se k drogám dostal?
Kdysi jsem začínal jen příležitostným braním na diskotékách. Jednou za čtrnáct dní, za měsíc. Časem se mi to zalíbilo a po nějaké době jsem si mezi těmi, co drogy vyráběli a prodávali, vytvořil kamarády. Tím pádem jsem k tomu měl lepší přístup a nemusel jsem tolik platit.
Co se dělo dál?
Zalíbilo se mi to tak, že jsem do toho spadl. Asi po dvou letech úplně a pak už to šlo ráz na ráz. Přišel jsem o práci, začal jsem kšeftovat s drogami. Rozjel se běžný život závislých. Kolotoč shánění a braní. Od kámoše jsem se pak naučil vařit, čímž jsem se dostal na úplné dno. Člověk už bez drog nemohl ani fungovat. Nenajedl jsem se, nevysprchoval se. Nakonec jsem se kvůli sporům s rodiči odstěhoval.
Měl jste kam jít?
Spal jsem různě u kamarádů. Dva, tři měsíce třeba i někde v garáži. Teď, když si na to vzpomenu, tak ani nevěřím, že jsem byl něčeho takového schopný. V té době mi to samozřejmě nepřišlo. To bylo jen uvařit, dát si, zalítat si a shánět. Pořád dokola.
A to vám to pořád procházelo bez nějakých vážnějších problémů?
V roce 2007 mě kvůli různým průšvihům s drogami zavřeli do Bohunic, kde jsem asi půl roku čekal na soud. Tam jsem se poprvé setkal s Katkou ze Sdružení Podané ruce, které pomáhá lidem ve vězení a po výstupu z něj s drogovou závislostí. Nejdřív jsem ji kontaktoval jen z nudy. I když už jsem cítil, že drogy nejsou to pravé, že takhle by to asi být nemělo. Člověk po čtrnácti dnech, po měsíci za mřížemi vystřízliví a začne si uvědomovat, co se všechno dělo. S Katkou jsme pokecali a mně se líbilo, že v tom nejsem sám. Že mám z vězení kam jít. Někam, kde mi někdo pomůže.
Co je těžší, udělat rozhodnutí, že se člověk musí léčit nebo s léčbou opravdu začít?
Nejtěžší je uvědomit si to a přiznat si svou závislost. Najít deset kladných věcí, proč beru, a tisíc proti a říct si, co je lepší. Uvědomit si a přiznat si, že bez dávky ani sám nevstanu z postele, nenajím se, nedojdu si na záchod. Prostě nic. Natož abych vyšel na ulici mezi lidi.
Na konci roku 2007 jste za sebou měl šest měsíců ve vězení a čekal vás další soud. Jak jste v lednu 2008 dopadl?
Dostal jsem nařízené léčení s dohledem a podmínku. Vyšel jsem ven a jako všichni jsem si myslel, že budu mít práci a bude to v pohodě. Všechno bylo samozřejmě jinak. Začal jsem brát. Pak jsem v jedné světlé chvilce zavolal Katce. Domluvili jsme se, že nastoupím léčbu v komunitě. Ještě večer před nástupem na detox jsem vařil. Při tom jsem si uvědomil, že se mi to vaření a braní drog sice líbí, ale musím s tím už přestat. Ráno jsem před domem rozdával fet a stále myslel na to, že chci skončit.
Jaká byla léčba v komunitě?
Bylo to tam fajn. Člověk se setká s lidmi, kteří mají stejné problémy, zážitky a myšlení. V komunitě jsem strávil asi čtyři měsíce, pak jsem měl ale další soud a musel jsem jít do vězení. Od ledna do dubna 2009 jsem si odseděl zbývající čtyři měsíce. Od té doby mám stálou práci.
Čím se živíte?
Dělám řidiče. Jezdím s nákladními auty, kamiony, dělám s bagrem a podobně.
Ve vězení panuje mýtus kontrolovaného braní, kdy si vězni myslí, že když už mají zkušenost s drogami, mohou brát, ale znovu do toho nespadnout. Co si o tom myslíte?
Neznám nikoho, komu by se to povedlo. Ve vězení jsme se všichni domlouvali, že přestaneme, ale v podstatě jsem jediný, komu se to povedlo. Kontrolovaný braní podle mě neexistuje.
Jak to, že se to povedlo vám?
Myslím, že je důležité mít práci, a mně osobně hodně pomohla rodina, protože jsem se měl kam vrátit. Nepopírám, že nebyla možnost si dát, ale bál jsem se, že to někdo pozná a zároveň jsem si to nemohl dovolit kvůli testům, na které jsem musel chodit. Zahulil jsem si, ale po několikáté mi to začalo vracet vzpomínky na drogy a radši jsem s tím přestal.
Co bylo hnací silou, která vás postrkávala dál a pomáhala vám držet se toho předsevzetí?
Hlavně rodina. Když jsem vylezl z vězení, vyprávěla mi sestra s pláčem, jak jsem dřív vypadal. Ošuntělý, zarostlý, v ruce igelitku. Což mě hodně tlačilo kupředu. A samozřejmě rodiče. Měl jsem v nich velkou podporu. V době, kdy jsem bral, to pro mě byla samozřejmost. Po měsíci přijít domů zbitý a špinavý, abych se tam během tří dnů dal dohromady a zase vypadl. To, co jsem od nich za tu dobu dostal, se nedá ani ocenit. Navíc mám sedmiletou dceru, se kterou jsem teď ve styku. Teprve potom, co mě zavřeli, mi pořádně došlo, že mám dítě.
Mluvil jste o tom, že po výstupu z vězení má člověk představu, jak to bude jednoduché, ale není. Co bylo pro vás nejtěžší?
Asi obavy, abych znova nevlítl do drog. Nechcete si nepřipustit, že na ně pořád musíte myslet, jste na nich závislý. To si člověk uvědomí, až když je pozdě. Venku vás to začne hned stahovat dolů.
Jak nyní trávíte volný čas a načerpáváte energii na práci?
Jsem většinu času v práci, ale energii nabírám s dcerou a rodinou. Jinak toho moc nestíhám. Večer chodím za bráchou, povídáme si a někdy zajdeme na pivo. Rád chodím na anonymní narkomany, kde si udržuji stabilitu. Mám novou přítelkyni, se kterou jsme sice teprve na začátku, ale rozumíme si a mám v ní i člověka, kterému mohu v noci zavolat, když mi není dobře. Je dobré mít někoho takového.
Co jsou to anonymní narkomani, o kterých mluvíte?
To je anonymní společenství uzdravujících se narkomanů, kteří se pravidelně schází, aby si navzájem pomáhali žít bez drog. Podmínkou pro účast je touha přestat brát, i když jsou tam lidé, kteří neberou třeba teprve tři dny, ale i rok a půl jako já.
Říkáte, že vám někdy není dobře. Znamená to, že se vám vracejí chutě a podobně?
Přesně. Poslední měsíc mám zase tlaky a nutkání. Svlékl jsem si triko, viděl žíly na ruce a najednou jsem nemohl ani pořádně dýchat. Závislý jsem pořád. V tom mi právě pomáhají anonymní narkomani, protože když se jim s chutěmi svěřím, povzbudí mě, že to zvládnu. Slyšel jsem tam takovou zajímavou pravdu, že výmluvy, že je člověku zle, venku prší, nemá co jíst a musí si kvůli tomu dát, jsou úplný nesmysl. Buď si chceš dát a dáš si, nebo nechceš a nedáš si. Nic jiného zatím není.
S novým životem se kolem vás objevují i noví lidé. Když jste postaven před okamžik, kdy jim o sobě máte něco říct, mluvíte i o své minulosti?
Když jsem šel dělat na místo, kde mě neznali, tak jsem to moc neříkal. Navštěvoval jsem probační pracovnici, chodil na testy a na psychiatrii, takže když jsem tam potřeboval zajít a omluvit se v práci, řekl jsem jen, že si potřebuji něco zařídit. Nemohl jsem říct, že jdu na odběry, jestli jsem čistý. To by bylo asi špatný. Mezi ostatními o tom moc nemluvím, nechlubím se tím. Ne že bych se za to úplně styděl, protože nikdo není dokonalý, ale opatrný jsem.
Máte cíle nebo sny, které jste měl už v době, než jste začal brát a rád byste jich stále dosáhl?
Chtěl jsem jezdit s kamionem a to se mi povedlo. V současné době si také skládám počítač a od nového roku doufám, že začnu zase chodit na ryby. Hlavním cílem ale je mít rodinu, další děti, našetřit si peníze, jet na dovolenou, koupit si auto, chodit do práce. Prostě normální život.
Myslíte, že je dobré mít nějaké plány k tomu, aby měl člověk daný nějaký směr?
Už v kriminále jsem si plánoval vzdušné zámky, ale po výstupu z vězení se rychle vystřízliví. Plánuji si tedy vše pomaličku. Každá věc, kterou si řeknu, že udělám a podaří se mi ji dokončit, mě těší a pomalu mě to sune dál a dál. Je to taková hnací síla, která mi dost pomáhá.
Máte nějakou dobrou radu, kterou byste mohl lidem, kteří jsou ještě ve vězení a výstup je teprve čeká, předat?
Dobré je být v kontaktu s někým, kdo vám může nějak pomoc. Třeba nějaké sdružení. Hodně pomůže, když má člověk za kým jít a promluvit si. Nevyhledávat lidi z minulosti. Na radu anonymních narkomanů jsem si sepsal seznam lidí, kterým jsem ublížil a měl bych jim to nějak vrátit. Člověk si uvědomí, že to nedělá jen pro sebe, ale i pro někoho.
Koho jste si tam napsal?
Na prvním místě mám dceru, které jsem se posledních pět let moc nevěnoval, vyrůstala v podstatě bez taťky. Každých čtrnáct dnů si ji beru k sobě, denně si voláme. A nezapomínám ani na svou rodinu. Mám dvě sestry, bráchu a rodiče.
Zuzana Dvořáková
