Za krásami Evropy levně, zvesela a bez mytí

Naplánovat si dovolenou bez povolení od šéfa, s minimálními náklady na cestu a s kupou dobrých přátel, je možno zrealizovat snad jen přes studia na vysoké škole. Navíc je to dobrá příležitost, jak vidět šest evropských států za deset dní.

Před dvěma měsíci jsem dostala velmi zajímavou nabídku, jak levně vycestovat na pár dní do zahraničí. „Vezmi si nafukovací karimatku, spacák a zavařené maso ve sklenici,“ řekl mi spolužák ze střední na našem třídním srazu. Kolem stolu s ním společně sedělo dalších pět lidí, kteří byli privilegovaně vybráni do skupinky sedmi budoucích cestovatelů a rovněž velmi pozorně naslouchali. Očima všichni sledovali Arthura, našeho spolužáka, organizátora a skutečného cestovatele. Tenhle jedenadvacetiletý muž už stihl projekt takřka půlku světa od rovníku směrem na sever. Proto bylo trochu překvapením, že chce na cestu vzít tentokrát i nás. Jsme totiž jeho nejbližší přátelé, zároveň jsme však z velké části v porovnání s ním i domácí peciválové.

„V plánu máme navštívit Německo, Francii, Andoru, Španělsko, Monako a Itálii,“ vysvětloval Arthur a prstem na mapě ukazoval nejzajímavější místa, která tam navštívíme. Zbývalo už jen naplánovat rozpočet. Jako největší položky se ukázaly být dálniční poplatky, benzín a různé vstupy. Naopak nejméně peněz mělo být vynaloženo na jídlo a ubytování. Konečná suma činila šest tisíc korun na osobu. Před samotným odjezdem tak někteří z nás byli poměrně dost unaveni z různých brigád, ale výlet stál za to.

Je první dubnový den, venku je poměrně chladno a já přemýšlím, jestli mi opravdu budou na noc do stanu stačit jen ty jedny tlusté ponožky, bavlněné punčocháče, čepice, rukavice, šusťáky a větrovka. Ze zamyšlení mě vytrhne troubení velkého auta s firemním nápisem na dveřích. Je fajn, že jeden z nás má rodiče pracujícího ve velké firmě, pro kterou není problém zapůjčit skupině studentů jedno větší auto na deset dní. Uvnitř vozu jsou už všichni připravení na cestu. Ukládám svou deku a polštářek na hromadu dalších a usazuji se na zadní sedadlo. Cesta může začít.

S improvizací na cestách

Cestujeme v poměru tři holky a čtyři kluci. Než dojedeme k německým hranicím, kontrolujeme počet zásob. Docházíme ke zjištění, že naše společné obědy budou tvořeny hlavně zavařeným masem. Všechny maminky byly rozumné, a proto nám na cestu zavařily něco, co prostě jedí všichni. Tudíž máme v cestovní ledničce deset sklenic s kuřecím masem a zhruba stejný počet krabic s rýží. K večeru přijíždíme do prvního cíle naší mise. Německé město Rust je domovem jednoho z největších zábavních parků v Evropě – Europa Parku. Kluci mají tendenci rozložit stan přímo před branami areálu, abychom byli hned ráno uvnitř mezi prvními. Naštěstí po společné domluvě nacházíme místo na spaní na nedalekém poli. Auto zaparkujeme za velkou opuštěnou stodolou a stan umístíme za kmen vzrostlého dubu. Asi poprvé v životě se cítím jako uprchlík a v hlavě přemýšlím nad tím, co řekneme majiteli pole, až nás tu ráno načapá. Ve stanu už tenhle problém neřeším. Jak to tak vypadá, holky mají asi opravdu o dva stupně posunuté vnímání chladu. Venku teplota klesla na nulu a nám holkám se tak klepou ruce zimou, že nejsme schopny si dovřít vlastní zip na spacáku. Ležíme zabalené v pěti vrstvách oblečení, na hlavách čepice a kapuce zároveň. Vašek nás ujišťuje, že spacáky jsou do minus pěti stupňů. Drkotání zubů ale neustává. Na řadu přichází horký čaj a domácí medovina. Hned cítíme teplo v končetinách, ale na kvalitní spánek to nevypadá. „Musíš se svléknout. Tvoje tělo vyrobí hodně tepla, ale brzdíš ho tím oblečením. Já jsem ve spacáku jenom v trenkách a je mi fajn,“ radí Arthur. Představu, že se vysvlékám do spodního prádla v téhle nelidské zimě, zaháním dalším lokem medoviny a uzavírám se ve spacím pytli tak, že mi nevykukuje ani vlas na hlavě. Instinktivně se pak celou noc mačkám střídavě na Lucku a Honzu.

Ráno jsou bez výjimky všichni tak promrzlí, že s převlékáním čekáme až do nastartování auta a zapnutí topení. Po dni stráveném na nejdivočejších horských drahách usedáme opět do auta vstříc Francii. V odpoledních hodinách už vaříme oběd pod zdmi starověkého hradu Carcassonne. Na plynovém vařiči probublává kuřecí maso s rýží a kolem hrnce se srocuje sedm hladových krků s plastovými miskami v rukou. Nabíráme si schválně víc, aby nám zbylo i na večeři. Zbytky jídla uzavíráme do misek a vyrážíme na hrad. Další den je tak nabitý krásami Francie, že se na jídlo úplně zapomíná. Na večeři dojíme poslední kusy řízků, očistíme si zuby na benzince a noc strávíme spaním pod širákem nebo v autě. Třetí den pobíháme po nádherném městě Le Puy. Přes den vypadáme jako obyčejní turisti na cestách, ale večer se vždy tak trochu měníme v kočovně vypadající mládež. Na některé kolemjdoucí působíme dost divokým dojmem, když na parkovišti vytahujeme všechny kufry z auta, vaříme si polévku ze sáčku na plynovém vařiči, rovnáme si ztuhlá těla na karimatkách a k tomu nám Arthur pouští z reproduktoru auta své nejoblíbenější íránské hity. V tu dobu přichází první zděšení. Všichni zapomněli na jídlo v mističkách, které za dva dny v teplém prostředí prošlo nevítanou změnou. Zapáchající směs vyhazujeme ihned do trávy. Bohužel zjišťujeme, že poslední zbytek vody z kanystru jsme ráno s holkami vyčerpaly na očistu obličeje. Za trest si své mističky musíme otřít suchým papírovým kapesníkem. Díkybohu za vařící polévku, která do sebe pohltila zbytek zápachu ze zkaženého jídla.

Noc strávíme s klimbajícími hlavami v autě. Probouzí mne zděšený nářek spolusedící Míši. „Je mi zle. Cítím se hrozně. Musíme hned někde zastavit,“ prosí Míša. V panice začnu prohrabovat kapsy na sedadle a hledat sáček v domnění, že jí je špatně z jízdy po křivolakých cestičkách v Pyrenejích. Vašek, který zrovna řídí, s klidným hlasem odpoví, že zastavovat budeme až za dvě hodiny, jen co opustíme zasněženou Andoru. Míšin nářek se totiž nevztahuje ke zvracení, ale k tomu, že si už tři dny nemyla vlasy. Zastavujeme u prvního španělského motorestu. S Luckou a Míšou úspěšně propašujeme ručníky a šampon až na toalety. V mytí vlasů se máme střídat. První na řadu jde Míša, která se z nás cítí asi nejhůře. Jen co jí zabalíme vlasy do ručníku, vyřítí se na nás personál a vyžene nás potupně ven. S mastnými vlasy sedíme večer na pláži. Dostávám záchvat vzteku ve chvíli, kdy mi zubní kartáček s pastou spadne na zem a obalí se do písku. Proti všeobecné nečistotě začnou protestovat i kluci, když zjistí, že po dni stráveném výšlapem na klášter Montserrat a pojídáním karamelových bonbonů, jim v kanystru s vodou nezbyla ani kapička. Navíc moře je studené a nelze si v něm přes příkré skály ani namočit kartáček. Naštěstí hned ráno přijíždíme do Barcelony. Ubytujeme se u Arthurovy sestry a první co uděláme, je, že půl dne strávíme střídáním se ve sprše. Další tři dny si maximálně užíváme teplé vody, pohodlného spánku, čistých talířů a krásné Barcelony.

Opět se vydáváme na cestu, tentokrát směrem zpátky do Francie a Itálie. Zvykáme si na zvědavé pohledy lidí, když vaříme na odpočívadlech oběd i na mytí příborů a misek v mořské vodě. Přestáváme vnímat nepohodlí ze spaní ve spacácích plných písku i jednostrannou stravu. Každý den objevujeme krásy evropských měst a to nám stačí, abychom se cítili báječně. Opět po třech dnech přichází menší krize kvůli osobní hygieně. „Třetí den je kritický. Vytvoří se na tobě jakýsi povlak, ale můžete si být jisti, že další dny se to nezhoršuje. Špína dosáhne svého vrcholu a už se to nezhoršuje. Člověk tak klidně vydrží další měsíc,“ vysvětluje Arthur svou teorii o nečistotě těla. Zřejmě má pravdu. Buď má tělo opravdu jakýsi mechanismus na udržení svého hygienického standardu, nebo je Saint Tropéz tak krásné, že zastíní všechny tyhle hloupé malichernosti.

Domů se vracíme v autě zaházeném papírky od bonbónů, s pískem v kožních záhybech, s prasklými nafukovacími matracemi, ale naprosto šťastni, že jsme přežili a viděli kus světa. Příští rok vyrazíme zase, klidně se můžete přidat.

 Klára Lipowská