Z praxe rovnou do práce

Každý student žurnalistiky si ve třech měsících studia musí vyzkoušet jaké je to být skutečným žurnalistou. Některým se práce tak líbí, že už u ní zůstanou.

Brno – Markéta Forró jako každý mladý žurnalista na studiích nastoupila na povinnou praxi. Jako jedné z mála jí redakce brněnské Rovnosti také nabídla, ať zůstane jako redaktor na plný úvazek. Markéta nabídku přijala a v rozhovoru prozradí, jaký je rozdíl mezi snem, studiem a prací.

Kdy jste vlastně začala pracovat v novinách?

Je práce a práce. První zkušenosti jsem získala loni v červnu, kdy jsem nastoupila do Rovnosti na praxi. Skutečně pracovat jsem začala asi po čtrnácti dnech, kdy už jsem psala stejné množství článků jako řadoví redaktoři. Pokud se ale bavíme o práci oficiální, tak ta mi začala prvního září.

Byla jste ráda, že vám po praxi hned nabídli i práci?

Jak se to vezme. Samozřejmě to potěšilo mou novinářskou ješitnost, obzvlášť proto, že mi šéf nabídl práci už v polovině mé praxe. Na druhou stranu jsem před sebou měla velký otazník, sestávající hlavně z obavy, že nebudu stíhat školu a práci novináře, která není klasicky na osm hodin denně, ale někdy i dvanáct nebo čtrnáct. Tyhle obavy se bohužel nakonec potvrdily.

Co bylo nejtěžší na přechodu ze školy do práce na plný úvazek?

Pracovní doba, která je od nevidím do nevidím, podle toho, jak se situace v daný den vyvine. A také bylo těžké zvyknout si pravidelně plánovat, takže se mi stávalo, že jsem najednou zjistila, že mám mít za pět minut hotový plán na zítra a nemám nic. Ovšem tohle se mi stává i teď.

Zklamalo vás něco nebo naopak příjemně překvapilo?

Zklamalo mě dost věcí, příjemně překvapilo také. Vzato kolem a kolem, dá se říct, že se to vyruší. Příjemné překvapení pro mě bylo zjištění, že v redakci jsou téměř všichni mladí, se kterými si rozumím a mám co říct. To byl také jeden z impulsů, proč jsem nabízenou práci vzala, protože do kolektivu, kde každý každého nesnáší a vzájemně si vráží nůž do zad, bych nešla. A příjemné překvapení byly a zůstávají také redakční párty.

Zažila jste už při své  práci nějakou zajímavou příhodu?

Ty zažívám neustále. Ale abych dala nějaký konkrétní příklad, vrátím se k nedávným jihomoravským Otázkám Václava Moravce. Hrozně mě totiž pobavilo, jaká bezpečnostní opatření nás čekala, než jsme jako novináři mohli vejít do rotundy, kde bylo zřízeno vysílací studio. Tvrdí chlápci v černých oblecích, prohledat kabelky, mobily vypnout, vzít s sebou diktafon? Neexistuje, notebooky taky ne. Cokoli nebezpečného, a věcmi z mé kabely bych mohla zabít Moravce desetkrát, zůstane před rotundou. Nakonec jsem se jim na to vykašlala, nechala všechny věci v šatně a dovnitř si vzala jen notebook, který nám nakonec povolili. Ale vypnutý. Psát jsme museli potupně na chodbě. Když jsem srovnávala bezpečnostní opatření, jaká jsem zažila při návštěvě prince Charlese, připadalo mi to absurdní.

Ještě nemáte úplně  dostudováno, jak jste to skloubila se studiem?

Špatně. Popravdě školu vůbec nestíhám. Zezačátku jsem si opravdu naivně myslela, že se mi třeba podaří chodit na přednášky a semináře místo polední pauzy nebo večer, když skončím v práci trochu dřív. To mě ale přešlo docela brzy. Teď to řeším tak, že jsem si zapsala třeba blokový kurz na tři dny, na které si vyberu studijní volno, nebo se individuálně domlouvám s vyučujícími, že jim budu posílat vypracované úkoly a na konci semestru si přijdu napsat test. Ani tak nezvládám studium ukončit letos, ale musím si ho o rok prodloužit, což mě mrzí. V práci mi sice vychází vstříc, ale bohužel, práce novináře je příliš náročná na čas. A navíc, když v osm večer přijdu domů, je dost těžké donutit mozek přemýšlet aspoň nad tím, co si udělám k jídlu.

Chcete v novinách i do budoucna zůstat nebo máte jiné plány a tohle byla jen zkouška?

Ještě nevím. Chci dodělat školu, to je moje priorita. Smlouvu mám do srpna, co bude dál, zatím nevím. Ale úplně opustit mediální prostředí se mi nechce, přirostlo mi k srdci.

Barbora Kozlová