Vysoká že je flákárna? Kdo to říká, nestudoval!

Slyším to ze všech stran. Vysoká škola, to je přeci spousta volného času, sem tam nějaká menší zkouška a po nocích večírky a bujaré oslavy.

Jsou snad všichni ostatní vysokoškoláci v hospodách a jen já mám tolik povinností, že si připadám jako křeček v kolotoči? Pochybuji. Přesto jsem názor, že studenti vysokých škol prakticky neví, jak vyplnit všechen volný čas, vymetají kluby a celkově si jen užívají, slyšela v posledních měsících ve svém okolí už několikrát.

Pravdou je, že lidé na vysokých nedochází na svou alma mater každý den. Přednášky jsou opravdu jen několikrát do týdne a pouze na pár hodin. Mám však velmi intenzivní pocit, že o to více času jsem nucena trávit zahrabaná mezi svazky v knihovně nebo sedět přikovaná u počítače a trápit se překládáním obsáhlých anglických textů.

Jsem normální student, jako většina mých kolegů rozhodně nevynikám nad všechny skvělými studijními výsledky. Přesto se domnívám, že se učím takřka pořád. Na večírku jsem byla za semestr jednou. Ty zbývající jsem byla nucena odmítat. Musela jsem přece napsat dvě eseje, přečíst šest textů na seminář druhý den a připravit si prezentaci na přednášku pozítří. Že mám přijít na oslavu narozenin? Ráda bych. Čeká mě ovšem přečíst sto stran, kde se autor velmi rozvláčně a nepříliš poutavě zaobírá nějakým velmi erudovaným tématem, na které musím napsat reflektující práci.

Podezřívám profesory, že úkoly studentům zadávají opravdu velmi rafinovaně. Když už seminární práce, tak alespoň na patnáct stran. A pořádně zajímavé téma. Tak zajímavé, že k němu literatura prakticky neexistuje. Nebo existuje a v Brně jsou pak takové knihy jen dvě. Minulý týden nás v tentýž den číhalo na jednu publikaci v Moravské zemské knihovně šest. Plížili jsme se regály jako raptoři a čekali, až ji někdo vrátí do poličky. Když už člověk kořist ulovil, musel se schovat a tituly na knihách přikrýt. Plížící se studenti lačně obcházeli stoly a sladce se ostatních čtenářů optávali, zda nepíší náhodou stejnou práci jako oni a zda čistě náhodou nemají právě jejich knihu.

Uklidňuje mě, že v křeččím kolotoči nejsem sama. Nastoupím do šaliny a dvě asi dvacetileté dívky se rozčilují a prohrabují se haldou papírů. „Já test z ekonomie prostě nedám, vůbec to nechápu,“ rozčilovala se jedna plačtivě. Projela mnou vlna soucitného pochopení.

Osaměle se nemusím cítit ani ve školní knihovně. Kolem druhé hodiny ve všední dny je tam posledních pár týdnů doslova narváno. Blíží se termíny zkoušek i odevzdání seminárek. Nedá se tam moc dýchat, a když už urvete místo, za chvíli dorazí další, kteří čekají, až odejdete. Nevím jak ostatní, ale nedokážu psát projekt na dvanáct stránek, když mi někdo funí za krk. Většinou rozmrzele odcházím.

Zkouškové období je za dveřmi. Už teď mi není dobře od žaludku při pomyšlení, kolik odporných anglicky psaných textů budu muset se svou lámanou angličtinou přečíst a kolik ohavných českých textů se budu muset naučit nazpaměť. Potom ale, potom půjdu na večírek.

 Zuzana Bočková