Vyslechnutí a porozumění. Pro bezdomovce jsou důležitější než jídlo

Skupina mladých lidí ve věku lehce pod dvacet let vystupuje z tramvaje. I přes pokročilou večerní hodinu si počínají poměrně hlučně. Vtom si jeden z nich všimne opodál sedících bezdomovců.

„Zbylo nám ještě něco?“ ptá se vysoký mladík s brýlemi, který vypadá jako intelektuál. Děvče s hustými zrzavými vlasy se podívá do velikého hrnce, který drží v ruce. „Už jenom rýže,“ říká dívka. „Tak jim k tomu koupíme cukr a budou mít sladkou rýži,“ ozývá se drzý hlas odněkud ze skupiny. Zanedlouho vychází z jejího středu čtveřice mladých a míří ke třem na zemi sedícím bezdomovcům. „Dobrý večer. Už jste dnes večeřeli? Ptáme se, protože nám zbylo ještě trochu rýže, tak kdybyste měli chuť, můžeme vám nabídnout,“ opatrně začíná rozhovor Šimon, který jak se zdá, nemá s oslovováním cizích lidí na ulici problémy. Bezdomovci přikyvují, že by si něco k snědku dali, a tak mladí vytahují plastové talíře a příbory a vkládají na ně poslední zbytky obsahu velkého hrnce. Je to rýže s nějakou omáčkou.

Dva z mladých lidí, Jaromír a Dominika, se bezdomovcům představí. „Já jsem Libor a tohle je Jaroslav,“ odpovídají bezdomovci. „Tak to jsme skoro jmenovci,“ zasměje se chlapec dobře upraveného zevnějšku. Přichází ostatní mladí ze zastávky, postupně se s bezdomovci seznamují a tisknou si ruce. Po chvíli se z rohu ulice ozývá hlučný hovor a smích. Zanedlouho přichází ještě jedna žena. Její oblečení je velmi otrhané, je vidět, že žije na ulici už dlouho. Vlasy mají nevýraznou šedou barvu a jsou notně umaštěné. „Jé, to je naše kamarádka Ivana,“ ozývá se jeden z bezdomovců. „Dobrý den, paní Ivano, já jsem Štěpán. Dala byste si něco dobrého k večeři?“ ptá se jeden z chlapců. Děvčata na něj posunky ukazují, že hrnec už je prázdný. Vysoký mladík, který se zdá být nejstarší ze všech, se klidně usměje, a když Ivana řekne, že od rána nejedla a má velký hlad, přeběhne ulici a za pár okamžiků se vrací s dvěma párky v rohlíku.

Chodíme na ulici rozdávat jídlo jen tak, protože nás to baví

Opatrně se ke skupině připojím, protože v ní poznám některé ze svých bývalých spolužáků z gymnázia. Cestou tramvají domů se pak ptám, co jsou za organizaci a co je k rozdávání jídla po večerním Brně vede. Zrzka Peťa mi odpovídá: „Nejsme žádná organizace. Naopak, občas se jen tak s kamarády domluvíme, uvaříme nějakou večeři a jdeme ji rozdávat na ulici.“ Jejich počínání mě zaujme, a proto je poprosím, aby mě příště vzali s sebou.

Několik týdnů se mi nikdo neozývá, až si nakonec začnu myslet, že na mě zapomněli. Pak mi jednoho podvečera přijde sms: „Jestli chces, prijd dnes v 21:21 pred kostel sv. Tomase. Jdem za bezdomovcama. Sebou si nic brat nemusis, jenom usmev kdyztak. Ondra." Změním své večerní plány a ve čtvrt na deset čekám na Moravském náměstí v Brně. Přichází několik mladých lidí. Některé znám jen od vidění, některé lépe. Někdo přináší jídlo, jiný plastové talíře nebo příbory. Nakonec se nás sejde jenom pět, což ale, jak mi vysvětlí, bohatě stačí.

Nejprve si chvilku povídáme a pak dostávám malou instruktáž. „Nejde o to, dát jim jídlo a odejít. To je strašně jednoduchý,“ vysvětluje mi hnědovláska Hanka, která se stále usmívá. „Důležité je být s nimi. Víc než jídlo totiž tihle chudáci potřebují vyslechnout. Zkus jim dát najevo, že jsou pro tebe důležití. Klidně je možný si s někým povídat deset nebo patnáct minut," dodává  Hanka. „A nezapomeňte se trochu usmívat, ať to stojí za to,“ dokončuje můj výcvik Jarek, který navenek vypadá jako typický frajírek.

Právě s ním se vydávám na hlavní nádraží. Představuje se mi jako student architektury a po pár minutách hovoru zjišťuji, že mě moje první zdání klamalo. Potkáváme prvního bezdomovce. Jdeme k němu, pozdravíme, řekneme svá jména a zeptáme se, jestli už dnes večeřel. Když odpoví, že ne, Jarek odběhne pro jídlo a já zatím začínám konverzaci. Vyptávám se na to, odkud pochází, kde bude dneska nocovat a sám říkám něco o sobě. Připomínám si Jarkova slova: „Důležitější je těm lidem naslouchat než dlouze mluvit.“ Po pár minutách přichází Jarek s talířem plným jídla. „Jsou to těstoviny se slaninou, sýrem, salámem a vajíčkem,“ vysvětluje.

I mezi bezdomovci jsou velké rozdíly

Některým tohle stačí a odcházejí, s jinými si povídáme při večeři a i ještě dlouho po ní. Pro některé je to první jídlo během uplynulého dne. Je deset hodin večer. Brzy zjišťuji, že i mezi bezdomovci jsou různé kategorie a sorty lidí. S některými se dá klidně sedět a povídat. Člověku je skoro až příjemně z toho, že dělá dobrý skutek. K jiným stojí velké přemáhání se pouze přiblížit, protože zapáchají na několik metrů daleko. Další se touží seznamovat, tisknou mi ruce a poplácávají mě po zádech. Snažím se, abych nedal v obličeji najevo, jak s touto nepříjemnou familiérností vnitřně bojuji. Někteří si vezmou jídlo, poděkují a odejdou, jiní nám mnohokrát děkují a po několikaminutovém srdečném rozhovoru říkají, že si hezčí večer neumí představit. Jedné ženě dokonce tečou slzy radosti. Společné mají všichni jedno. Velkou vděčnost a nepříliš velkou chuť se fotografovat.

Naše mise se blíží ke konci. V hrnci zbývá poslední porce. Spíše než zimu cítím únavu. Bolí mě nohy a cítím také určité psychické vypětí. Celou dobu se ptám sám sebe, kdy mi někdo sprostě vynadá nebo mě napadne, pokaždé se ale setkám s radostnou reakcí.

Končíme. Celá pětice se schází a společně prochází kolem Tesca podchodem k hlavnímu nádraží. Oslovuje nás dvojice mladých mužů, kteří si všimli, že rozdáváme jídlo. Vypráví nám svůj příběh. Přijeli dnes odpoledne ze Slovenska. Stopem. Chtějí zde hledat práci. A už celé dva dny nic nejedli. Vypadají opravdu velmi unaveně. Jídlo nám už došlo, a proto navrhujeme, ať jdou s námi, že jim na nádraží nějakou večeři koupíme. Cestou si povídám s mladším z nich. „Jmenuji se Tomáš a je mi devatenáct let. Jsem zedník a pracoval bych kdekoliv. U nás doma nikde práce není. Budu dělat jak dlouho chcete, jen abych nemusel žebrat,“ vypráví. Je mi sympatický a zároveň mi ho je líto. Vždyť je o rok mladší než já. Na hlavním nádraží mužům kupujeme gyros. Několikrát nám děkují a pak odcházejí pryč, aby si našli místo k přespání.

Odjíždíme prvním nočním rozjezdem domů. Jsem opravdu vyčerpaný. A to dneska budu spát na měkké posteli. Cítím se hrdý na své dobré skutky. Kamarád Ondra se ke mně nakloní a říká: „Stejně jsou to borci, ti bezďáci. Když jsme šli kolem Tesca, viděl jsem, jak jedni nabízejí zbytek svého jídla, které jsme jim dali, těm, na které už nic nezbylo.“ Najednou si uvědomuji, že úplně někdo jiný dnes dělal hrdinské dobré skutky. Protože není umění dát z nadbytku, ale z nedostatku.

Autor: Vojtěch Jurásek

Další články najdete na: http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/.