Výlet do míst, kde usínají andělé

Na malém letišti poblíž Roudnice nad Labem odpolední paprsky dopadají na prázdnou ranvej. Nad našimi hlavami krouží dvě jednomotorová letadla jako vlaštovky. Pilot mi podává sluchátka a ukazuje na letadlo, které mi pomůže dotknout se nebes. Já však stále upínám svůj zrak k obloze. Hledám ten pověstný zámek v oblacích, o kterém zpívá Cosette. Bude tam?

Z letiště v Sázené poblíž Roudnice nad Labem denně startují lehká jednomotorová letadla, která se prohánějí po otevřené obloze vstříc zapadajícímu slunci. S Davidem Novohradským jsme nasedli do kokpitu a zapnuli bezpečnostní pásy. „Budeme muset chvíli počkat, dokud se nezahřeje olej a palivo uvnitř stroje. Bez toho nevzlétneme,“ řekl a mezitím mi ukázal, co vše lze vyčíst z palubní desky. „Máme tu výškoměr, variometr, který nám ukazuje rychlost klesání či stoupání. Místo volantu se pak letadlo ovládá řídící pákou neboli kniplem či beranem,“ poučil mě.  Naučit se řídit takový stroj nějaký čas zabere, těžké to podle jeho slov ale není. Značný rozdíl je spíše v ceně leteckého průkazu. Zatímco za řidičák uchazeč zaplatít okolo deseti tisíce korun, u letadla je to daleko více. „Ta cena začíná někde okolo sto padesáti až dvou set tisíc korun. A to se bavíme jen o papírech na tyto malá letadla. Kdybyste chtěli řídit něco většino, například airbus, tak vás to bude stát milion až milion a půl,“ vysvětlil a mezitím podal hlášení řídící věži. Dostali jsme povolení ke vzletu.

Letadlo poměrně rychle nabralo potřebnou rychlost. David poté přitáhl knipl k sobě a letadlo se vzneslo. Letiště jsme nechali za sebou a před námi se rozevřela odpolední krajina středních Čech. Rozložil jsem leteckou mapu a zadíval se do ní. „Poletíme okolo Mělníka, Řípu, proti proudu řeky Labe a pak se vrátíme zpátky. Uděláme vlastně takový okruh,“ vyklonil knipl a letadlo se začalo stáčet na sever. „Můj sen je proletět nad Prahou, nad jejím historickým centrem. To je však kvůli bezpečnosti a blízkosti Ruzyně nemožné,“ dodal a ukázal před sebe na řeku Labe. Tam někde před námi ležela Porta Bohemica. Jediné místo, kudy si řeka dokázala prorazit cestu na své dlouhé cestě do Severního moře. Horizont lemovaly osamělé hory Českého středohoří a oblaka nad námi se začala protrhávat. Kokpit ozářilo slunce.

Vystoupali jsme do výšky okolo čtyř set metrů a letěli rychlostí přes dvě stě kilometrů za hodinu. Pod námi se střídaly vesnice. Poté jsme přelétli nad dálnicí do Ústí nad Labem a pokračovali proti proudu Labe k Mělníku. Z té výšky silnice vypadaly jako lidská nervová soustava. Vše, co vnímáme kolem sebe, najednou zmizelo. Nešlo rozeznat člověka od okolní krajiny.

Na horizontu se objevil mělnický zámek, hned nato se od Labe oddělila Vltava. Přelétli jsme nad Mělníkem a dál pokračovali proti proudu až k místu, kde začala historie našeho národa – k mýty opředené hoře Říp. Jako bychom letěli zpátky v čase. „Teď to trochu cukne, možná se vám zvedne žaludek,“ řekl David a odsunul knipl. Okamžitě nato jsme začali klesat. Zvedl se mi žaludek. Letadlo se přitom naklonilo a otočilo doprava. „Není to jako auto. S letadlem se zatáčí o trochu hůře. Napřed ho musíte vyklonit a poté otočit podél své osy,“ dodal a v angličtině podal hlášení o aktuální poloze.

Podařilo se nám přitom přiblížit k oblakům. Proletěli jsme bílými mraky a slunce se odrazilo od křídel letadla. Jako kdybychom se dotkli nebes. Sluneční paprsky dopadaly na zem. Obzor začalo znovu lemovat České středohoří. Poznal jsem to podle roztroušených hor. Na jedné z nich se začaly rýsovat rozvaliny hradu. A pak se najednou před námi objevil Říp.

A tam, kde začala cesta českého národa, tam skončila ta má. Obkroužili jsme Říp a vydali se zpátky k letišti. Pilot mezitím začal hlásit naši aktuální polohu. Ze sluchátka se ozval hlas z řídící věže. „Ještě jednou vám proletím okolo Řípu, ať si ho můžete lépe vyfotit,“ a znovu stočil letadlo. Teď jsem mezi stromy na vrcholu spatřil i rotundu svatého Jiří. V zapadajícím slunci se leskla, jako by snad byla ze zlata.

Začali jsme klesat. Pilot srovnal letadlo s přistávací dráhou a vysunul podvozek. Chytl jsem se pevně za sedačku a začal jsem odpočítávat. Ke kontaktu se zemí chybělo pár metrů. Na upravené travnaté ploše se objevil stín našeho letadla, začal se zvětšovat. „Tři, dva, jedna,“ odpočítal a v ten okamžik jsme dosedli. Hodilo to se mnou. Pilot okamžitě začal snižovat rychlost a rolovat letadlo po ranveji. Za pár minut jsme vjeli do hangáru. Bylo to měkké přistání. Vystoupil jsem a zadíval se před sebe. Na dráze přede mnou se chystalo ke vzlétnutí další letadlo. Projelo kolem mne a za pár minut bylo ve vzduchu. Proletělo nad našimi hlavami a ihned nato zamířilo vstříc nebesům, vstříc místu, kde chodí spát jenom andělé.

David Kohout