Vstávám brzy, abych mohla jít na párty

Večer se chystám brzy do postele. Nastavím si budík na půl šesté, nakonec si ale ze svého spánku ještě uberu drahocenných deset minut. Musím se ráno stihnout nasnídat, namalovat, vybrat správný moderní outfit. Zkrátka pořádně se zkrášlit a připravit – vyrážím totiž na první ranní párty v Brně. Začíná o půl sedmé.  

„You broke my heart cuz I couldn't dance…,“ vyzvání mi budík jednu z písní filmu Hříšný tanec, neochotně se vyhrabu z postele a začínám svoji ranní proceduru. Mám pocit, že i kdybych vstala třeba o hodinu dřív, vždycky budu vycházet z bytu s desetiminutovým zpožděním. Dnes je to ale jedno, na párty se stejně nechodí včas.

Vystoupím na Mendlově náměstí a rozpomínám se, kudy jsem měla do tanečního studia přijít. Stačí mi jen jednou správně odbočit a dál už se o směr cesty nemusím starat, hlučné beaty mě dovedou až do prvního patra na určené místo. Rozhlížím se a s překvapením zjišťuji, že jsou tu tak dvě desítky lidí. (Připomínám – je půl sedmé ráno!) Nejdřív spatřím bar, vpravo pak sedačky a za nimi už je přes sklo vidět na velký taneční parket, uprostřed mezi tancujícími stojí DJ se svým mixážním pultem.

„Poprvé jsem ranní párty viděla na YouTube,“ říká jedna z organizátorek akce Kateřina Mléčková. „Jsou hlavně ve větších městech jako Londýn, Berlín nebo Los Angeles,“ dodává. Teď je ranní párty Aurora i v Brně a organizátorky by ji rády opakovaly jednou do měsíce.

Odkládám si kabát a před vstupem na parket vidím několik párů vyzutých bot. Zkontroluji tanečníky, skoro všichni na parketu tančí buď v ponožkách, nebo úplně bosí. V džínsech si připadám trochu nepatřičně, protože téměř všichni jsou oblečeni ve volných kalhotách, legínách či šatech. Lidé se sem vydali za dobrou náladou, nikoliv za hledáním známosti na jednu noc. Ať chci, nebo ne, nemůžu se ubránit srovnání s párty tak, jak je znám. Nikdo se tu nesnaží svými tanečními kreacemi zaujmout, nevidím ani žádné vyzývavé pohledy a už vůbec se nedá mluvit o podnapilosti zúčastněných.

Velký prostor a slunce jako jediný světelný reflektor mi zezačátku braní uvolnit se. Pak si ale uvědomím, že nikdo se o druhé nestará a že každý je pohroužen do rytmu hudby a věnuje se jen svým vlastním pohybům. Chvíli tančím, nikdo se na mě nelepí, dovolím si tedy odlepit pohled od podlahy. Na tanec tu žádnou předlohu nemají, někdo se houpe jen ze strany na stranu, někdo provádí výrazový tanec, v některých tancích vidím prvky jógy. 

Na začátku byly beaty pomalejší, postupně ale DJ přidává na tempu a na tanečním parketu je víc lidí. Pochvíli jdu na bar – jedno je jisté, tady se neopiju. Nabízí se tu nápoje jako Auřin závoj nebo Ranní rosa a všechno jsou to čerstvé ovocné šťávy. Objednávám si tedy Auřin závoj a veselá servírka chystá banán, zázvor a sójové mléko. Chutná to výborně! Odpočívám na sedačce a přisedá si za mnou Angličan Matthew. „Je to paráda,“ shodneme se. „Akorát za půl hodiny musím být v práci,“ konstatuje, dopíjí svoje smoothie a odchází.

„Celkem je tu asi padesát lidí, ale pro nás by byl úspěch, i kdyby tu bylo jen deset,“ dodává nakonec organizátorka Kateřina. Na bar si skočím ještě na pohankovou placku s pampeliškami a kari pomazánkou. Tak nějak nabírám dojmu, že po téhle párty moje tělo neutrpí. O půl deváté odcházím, přece jen den teprve začíná a povinnosti volají. Mám spoustu energie se do nich pustit.

Jana Stupková