Improvizační divadlo ji nejdřív příliš neuchvátilo, teď ho sama hraje i lektoruje a podílí se na organizaci prvního ročníku Měsíce Improvizace, který se uskuteční ve dnech 17. března až 15. dubna. Řeč je o Barbaře Herucové.
Brno – Improvizační divadlo není jen o vystupování na jevišti a jeho techniky nejsou určené jen hercům. Každý se z nich může poučit a používat je v každodenním životě. Své o tom ví Barbara Herucová, která krom jiného lektoruje aplikovanou improvizaci, tedy divadelní improvizaci zaměřenou na osobnostně sociální rozvoj. A nejen o tom se rozhovořila s redaktorkou Stisku.
Co si má člověk představit pod pojmem divadelní imrovizace zaměřená na osobnostně sociální rozvoj? Jak může improvizací člověk rozvíjet svou osobnost?
Pomocí divadelní improvizace se může člověk zlepšovat v určitých dovednostech. Těmi jsou třeba kreativita, hravost, spontaneita nebo spolupráce. A zdokonalování se v těchto dovednostech potřebných pro divadelní improvizaci může každý člověk rozvíjet i svou osobnost. Stejně tak tomu pomáhají principy používané při improvizaci, jakými jsou například naslouchání, uvolnění nebo princip „Ano a“. Ten funguje tak, že jeden z partnerů nezavrhuje to, co řekl ten druhý, ale rozvíjí to. Takže když jeden řekne: "Vidíš toho krásného růžového slona?“ druhý by měl odpovědět ve stylu: „Ano a vidíš jaké má nádherné fialové puntíky?“ Jen takhle může improvizace pokračovat.
Je improvizace něco, co se může každý naučit, nebo na to musí mít člověk talent?
My všichni vlastně improvizujeme v našich běžných životech. Každá situace, která není dopředu naplánovaná krok za krokem je improvizace. Ale otázkou je, do jaké míry se dá naučit divadelní improvizace. Tam určitě hraje roli, jestli pro to má člověk nějaké vlohy nebo talent. Nebo možná ani ne tak talent, jako chuť být na jevišti a hrát před lidmi. Protože to nemá každý. Na druhou stranu ale tvrdím, že každý zvládne improvizovat v bezpečném prostředí. Všechno se ale dá rozvíjet a zlepšovat. V Buranteatru pořádáme například Improdílny, což jsou otevřené lekce improvizace, kam může přijít kdokoliv. Jsou to dvouhodinové kurzy koncipované spíše jako ochutnávky. Dále pořádáme třeba kondičáky, což jsou dvouhodinové tréninky pohybového divadla zaměřené na zlepšení kondice.
Pořádáte kurzy i pro pokročilejší improvizátory?
V Buranteatru je naším cílem hlavně přinést vzdělání ostatním tvůrcům z oblasti divadla. Máme tam hlavně víkendové workshopy, na které se snažíme přivést zajímavá témata. Jezdí k nám různí hosté, jako třeba Petr Váša, který se zabývá fyzickým básnictvím. Tyto workshopy jsou ale také otevřené veřejnosti. Snažíme se je koncipovat tak, aby byly zajímavé pro každého.
Jak jste se k improvizaci vlastně dostala?
Tak to je zajímavý příběh. Můj nejlepší kamarád se věnoval improvizaci a vedl soubor Tamti, do kterého teď taky patřím. Jenže tehdy, bylo to někdy v roce 2009, jsem chodila na jeho představení a vůbec jsem ten koncept nechápala. Říkala jsem si, že je to nějaká blbost a že bych něco takového nikdy sama dělat nemohla. Pak jsem ale začala studovat zkušenostně reflektivní učení na Masarykově univerzitě a jela jsem na kurz zaměřený na osobnostně sociální rozvoj, kde lektor, který s námi pracoval, používal při výuce právě improvizaci. Tam se mi to nějak zalíbilo a začalo mi to dávat smysl. Tak jsem se šla zeptat toho mého nejlepšího kamaráda, jestli se k nim můžu přidat, a on se nejdřív strašně smál a pak naštěstí řekl, že jo. A teď jsem s nimi už čtyři roky.
Čemu všemu se Tamti věnují?
Začínali jsme Improligami, tedy improvizačními zápasy. Tento koncept je ve světě celkem rozšířený a spočívá v short formách, tedy krátkých formách improvizace. Jedná se o scénky, které mají stanovená nějaká pravidla podobně jako třeba v Partičce. Pak jsme se přesunuli k delším formám, kterých je neuvěřitelně moc druhů a my jsme hráli například Monology nebo Living Room a teď hrajeme Příběhy z městečka, což je forma inspirovaná filmem Dogville od Larse von Triera. Teď zrovna navíc pracujeme na úplně nové formě s názvem Esence, která propojuje improvizaci a pohybové divadlo. Poprvé ji zahrajeme 8. dubna v Měsíci Improvizace, který vypukne už v sobotu.
Jakým způsobem u improvizačního divadla ovlivňují zvolené formy to, jak bude výsledné představení vypadat?
Každá forma má nějakou svou formu (směje se). Ta ale nebývá příběhová, dopředu vůbec nikdo neví, jaká postava se s jakou potká a co se stane. Příběhy z městečka jsou například postavené na tom, že tam jsou znázorněné obrysy třech budov, je tam jeden vypravěč a šest herců. Do každé budovy jdou vždy na začátku dva herci, kteří si mezi sebou musí vytvořit vztahy, a proto na začátku z budov nevycházejí. Další věc, která je daná, že to trvá přibližně hodinu a čtvrt a musí to nějak skončit.
Zapojují se do představení nějak i diváci?
Když zůstanu u Příběhů z městečka, tak tam se například diváků vždycky ptáme, kde se bude odehrávat děj. Naposledy jsme třeba byli na Sibiři, před tím v Indii nebo v Irsku. Pokaždé je to jiné. Necháváme si od publika poradit nějaké reálie, které si s tím místem spojují. Nás to inspiruje a diváka potěší, když vidí, že jsme použili právě jeho reálii.
Zmínila jste, že v sobotu začne Měsíc improvizace. Co všechno divákům nabídne a kde se bude konat?
Pořádá ho divadlo BuranTeatr, takže se bude konat tam. Do měsíce improvizace jsme v podstatě naskládali představení a workshopy, které se běžně v BuranTeatru hrávají. Když je ale máme takhle poskládané pod jednou hlavičkou, můžeme dát víc vědět, co vlastně děláme. Také jsme do něj zakomponovaly akce, které se úplně obvykle nekonají. Například hned první den se uskuteční Impro bez hranic, tedy benefiční večer, kdy se na jevišti potkají improvizátoři z různých brněnských skupin a výtěžek z večera poputuje Hnutí Duha na ochranu divočiny. Taky se v BuranTeatru vystřídá řada hostů, mezi nimiž bude i úžasný a skvělý kanadský improvizátor Lee White. Ten bude vést workshopy a taky u nás vystoupí.
Chystáte ještě nějaké jiné nové větší akce kromě měsíce improvizace?
Na rok 2019 připravujeme mezinárodní festival improvizačního a pohybového divadla, který bude zvláštní v tom, že bude spojovat tyto dva druhy divadla. Takže dva světy, které se úplně neznají a obvykle se nespojují. Jenže my v nich vidíme jejich podobnosti a to co mají společné, navíc známe spoustu lidí, co dělají obojí.
Veronika Sodomová
