Vše musí jet naplno

Hana Bubníková dorazila s malým zpožděním, nakonec se vše stihlo. Prostor na rozhovor nám limitovala jen hodina, kterou vyučující klasiky na Masarykově univerzitě hned po cvaknutí diktafonu pospíchala odučit.

Hana Bubníková si jako učitelka tance příliš neodpočine, mezi jednotlivými hodinami je jen deset minut pauzy.Kateřina Vodičková

Hana Bubníková je nejen taneční pedagožka a bývalá profesionální baletka, ale i nositelka mnoha medailí z moderní gymnastiky. Gymnastika a balet šel u ní dlouho ruku v ruce. Úspěchy z gymnastických závodů střídalo vystupování na mnohých zahraničních pódiích. Do roku 1982 byla Hana Bubníková členkou baletního souboru Státního divadla v Brně.

Pamatujete si na své první důležité vystoupení?

Jistě, bylo to těsně po válce, kdy vznikaly různé spolky. Já jsem vystupovala s kroužkem rytmiky.  Bylo to v Židenicích, tehdy to byl myslím Sokol Židenice.

Byla jste trémistka?

Ani ne. Jelikož jsem vystupovala na jevišti i jako baletka i jako závodnice, měla jsem dobré srovnání. Při závodech v gymnastice jsem si připomínala vystupování v divadle a zase naopak. Jednou jsem ale měla velkou trému, to se musím přiznat. Nebylo to při cvičení, ale při nástupu na Mistrovství světa v Praze. Byla jsem tehdy mistryně republiky a nějaký reportér se mě zeptal, jak to dopadne. Ztuhl mi jazyk a nebyla jsem schopná mu nic říct. Ovšem jakmile jsem začala cvičit, tréma zmizela.

Které z vašich představení jste měla nejraději?

Měla jsem oblíbené ty klasické, jako třeba Labutí jezero. Ráda vzpomínám i na představení Stvoření světa, kde jsme se sestrou tančily andílky. Bylo to vystoupení taneční, na speciální baletní obuvy, špičkovkách , ale zároveň jsme musely na jevišti ukázat kus herectví.

Do sedmadvaceti let jste dělala na vrcholové úrovni gymnastiku. Při tom jste trénovala a vystupovala v divadle. Jak jste zvládala takovou zátěž?

Tehdy nebyla gymnastika tak náročná, jako je dnes. To nelze srovnávat. Začátky vypadaly tak, že jsme se na závodech sešli třeba jen jednou ročně. A jelikož jsem nebyla vdaná a žila jsem u rodičů, tak jsem stíhala všechno úplně ideálně.

Bylo na vaší gymnastice poznat, že jste baletka, a na vašem baletu, že jste gymnastka?

Spíš se promítal balet do gymnastiky. Dříve nebyly v gymnastice   takové nároky na práci s náčiním, jako jsou dneska. Jednou jsme se   setrou, která také dělala moderní gymnastiku, jely na mistrovství   světa  do Kodaně. A tam za námi hned po rozcvičení přišla trenérka a   říkala:   „Holky, nechoďte do páté ani jiné baletní pozice, protože by   vám za to  srazili body.“  Dnes je ovšem balet absolutně nutný pro   moderní   gymnastiku.

Chtěla bych se ještě vrátit k baletu. Po taneční konzervatoři  jste nastoupila rovnou do Státního divadla Brno?

Ano, hned do Brna. Až k závěru své taneční dráhy jsem při zaměstnání vystudovala Akademii múzických umění v Praze, konkrétně taneční pedagogiku.

Potom jste učila i na JAMU.

Učila jsem tam nejdříve externě a později i na plný úvazek.

Co učí profesionální baletka budoucí herce?

Na JAMU vznikla po revoluci muzikálová katedra, kde jsem vyučovala například jazzgymnastiku, lidové tance, plavání… S baletem jako takovým se tam studenti setkali jen poskrovnu.

Jaká slavná jména můžeme najít mezi vašimi žáky?

Učila jsem třeba Miroslava Donutila, Pavla Zedníčka, Pavla Trávníčka, Dášu Veškrnovou…

Dnes učíte balet i na Masarykově univerzitě. Na hodinách máte často více energie než některé studentky. Kde se ve vás tolik elánu bere?

Každý pedagog musí být tak trochu herec. Musí si žáky svým vystupováním získat. U předmětů, kde je třeba zapojit studenty fyzicky, je to důležité dvojnásob. Takže když tu teď sedím, je to určitý druh odpočinku. Jakmile překročím práh tělocvičny, tak na mně nikdo nesmí poznat, že jsem těsně před tím odpočívala. A tak to dělá každý pohybový pedagog – hned jak šlápne do místnosti, musí to všechno jet naplno.

Kateřina Vodičková