Vlaky krásné, vlaky mé

Ano, ráda jezdím vlakem. Ne, nebudu psát o finanční politice Českých drah, ale o moji slabosti pro vlaky a o tom, ja by na mě byl otec kvůli tomu hrdý.

Můj otec sbíral modely vláčku, část jeho vášně jsem zdědila i já.České dráhy, a.s.

V deseti letech jsem sbírala po dešti do kyblíčku šnečí ulity. Soutěžila jsem s ostatními dětmi, kdo najde barevnější. Otec sbíral modely mašinek, vagónků a drobných kolejnic.  S nikým nesoutěžil.

Šneci mě ale brzy bavit přestali. Z kyblíku jsem je sypala do kanálu. Zřejmě jsem tehdy pocítila potřebu přehodnotit svou životní filozofii. A jak mě ta nová životní strategie naučila, vždycky je třeba všechno na někoho svést.  Za moji vášeň pro jízdu vlakem tedy může, zcela logicky, můj otec.

Otce mašinky taky bavit přestaly. Ovšem nevysypal je do kanálu, ale poschovával do kartonových krabic. Cenné dědictví opatroval pro prvorozeného syna. Místo toho se mu narodila dcera. A potom ještě jedna. Tu první večer našel tam, kam ji ráno postavil. Ta druhá byla k nevydržení ještě dřív, než se narodila. A co hůř, ani jedna nebyla vhodným prototypem spolehlivého strojvůdce, který by o tatínkovy mašinky pečoval, případně vlakovou stáj ještě rozšířil o nové kusy.

Šneky jsem postupem času vyměnila za pokémony, kartičky hokejistů a samolepky fotbalistů. Dnes už sbírám a měním s ostatními leda tak úsměvy. Když se však před někým zmíním o své zálibě v cestování vlakem, úsměv je z tváře mého spoludebatéra rázem pryč. Buď jej vystřídá nechápavá grimasa a la Jim Carrey, anebo nefalšovaný údiv odkazující mě kamsi do areálu bohnické léčebny. Logické argumenty či vysvětlování příčin a důvodů mého speciálního vkusu jsem už před nějakým pátkem i sobotou a nedělí vzdala. K čemu je v iracionálních situacích, jako je zjevně tahle, chladná logika? Přesně v takových chvílích dostává slovo ta primitivnější část mé osobnosti. Svedu všechno na všechny. Může za to můj otec. Měl přece rád mašinky. Fakt, že jsem po něm nezdědila nadprůměrnou inteligenci, ještě neznamená, že jsem nemohla zdědit zálibu ve vláčcích.

Dodnes nejsem schopna rozeznat průvodčího od výpravčího. Nejsem schopna vyjmenovat hlavní železniční tratě. Nerozumím teplotní roztažnosti kolejnic, kvůli které jsou pražce ze dřeva. Ale vždy, když si v neděli sedám do vlaku směr Brno, sedám si do jiného světa. Vidím Butche Cassidyho a Sundance Kida odnášející si z vlaku pytle peněz. Slyším Hercula Poirota, který mi v kupé Orient Expressu klade otázky. Cítím na jazyku chuť vodky z jídelního vozu Transsibiřské magistrály. A může za to jen můj otec.

Nakonec se přece jen dočkal. Do třetice všeho dobrého se mu narodil syn. Na své desáté narozeniny dostal spoustu kartonových krabic.

Autor: Barbora Kučerová