Vídeň, to jsou média pro Italy i pro muslimy

Vysoký Kakha roznáší vídeňskou kávu. Snědý Yohannes se tísní ve stánku a nabízí vídeňské párky. V tříhvězdičkové restauraci vaří Carl vídeňské knedlíky. Vítejte ve Vídni, městě komunit(ních médií).

Turisté o Vídni říkají, že je to druhá Praha. Avšak větší, honosnější a lákavější. Obě města jsou si opravdu v mnohém podobná. Ve více věcech se ale odlišují. Vltava není Dunaj. Chrám svatého Víta není dóm svatého Štěpána. Petřínská rozhledna není ruské kolo. O čem se ale málo ví? Pražští na rozdíl od těch Vídeňských postrádají komunitní média. Rádio nebo televizi, které by nevydělávaly reklamou a ani by je neplatil stát. Rádio nebo televizi, do kterých by se mohl zapojit kdokoli a vysílat o čemkoli. Rádio nebo televizi, které by byly místem, kde mohou všechny menšiny a znevýhodňované skupiny vyjádřit svůj názor.

Rakouská metropole je opět o krok dál. Tak, jak jsme toho byli v historii už několikrát svědky. Nedaleko od samotného centra města je ulička plná útulných kaváren a drobných restaurací. Na zahrádkách se s vídeňskou kávou sluní turisté i domorodci. Na rohu ulice stojí vysoká budova. Obyčejná, taková, jakých jsou všude okolo stovky. Něco je na ní však jiné. Nad vchodem visí nevýrazný štít s nápisem Radio Orange.

Rádio pomeranč je jedním z největších komunitních rádií na světě. To, že jej nesponzorují zadavatelé inzerce, je každému jasné hned ve dveřích. Jediná velká kancelář se třemi stoly slepenými ze všech možných i nemožných materiálů přeplněnými stovkami papírů. Všude kolem jsou kartotéky plné desek a složek. Vstupní místnosti, která slouží zároveň i jako výkonná kancelář, vévodí pohodlná, i když ošuntělá pohovka, a velké zrcadlo, ve kterém se od svého stolu může shlížet mladá programová ředitelka v tričku s kapelou Kiss.

Nahrávací a vysílací studio v jednom je miniaturní pokojíček s polorozpadlou židlí a technikou, která pamatuje jistě už i lepší časy. Vše působí neprofesionálně, ale na druhou stranu velmi útulně, domácky a uvolněně. Komunitní rádio žije z příspěvků svých příznivců a z podpory lidí, kteří se do jeho chodu zapojují. Všichni v něm pracují zadarmo a čistě dobrovolně. Proto, aby řekli posluchačům o svých názorech, nebo aby jim pustili svou oblíbenou hudbu. Radio Orange nepůsobí ani v nejmenším komerčně. Dýchá duší lidí, kteří sem tam přinesou dvacet euro a složí se dohromady na kávovar nebo novou ledničku. A možná, že se časem složí i na tu novou pohovku.

Naprosto odlišná atmosféra je cítit z vídeňské Okto TV. Okto je největší rakouskou komunitní televizí a rozdíl oproti domáckému rádiu je znát na první pohled. Co každého zaujme nejdříve? Továrna na výrobu rakví, která je hned ve vedlejší budově. A také moderní prosklený bar s kavárnou, kam se chodí lidé z televize po práci pobavit.

Kanceláře jsou vybavené v nejnovějším stylu a studio budí dojem profesionality. Dva zvukaři, jeden vedoucí studia, jeden režisér, tři kameramani, moderátor a hlavně hosté. Prý mladí a nadějní rakouští režiséři, kteří představují své výtvory. Celé osazenstvo televize je o poznání mladší než to v rádiu. Všichni jsou nadšení a zapálení do své práce, usmívají se na všechny strany a jsou samý vtip. Jejich národnosti jsou ovšem nespecifikovatelné. Co člověk, to jiná barva pleti. Každý z nich dává do svého pořadu něco ze své originality a snaží se tak obohacovat danou komunitu. Právě sem možná chodí vysílat snědý Yohannes potom, co prodá všechny vídeňské párečky.

Georg je typický Ital. Excentrik, rozesmátý, tmavý, černé vlnité vlasy nagelované a sčesané dozadu. Baví celou redakci a s lehkostí sobě vlastní mrká na ženy. Kdo ho ale tipuje na moderátora komediální šou, splete se. Georg je vědec a v Oktu má na starosti celý management. Vedle něj stojí mladý student Binsar, který zcela jistě pochází z některého z koutů Asie. U stolu s hudebním programem sedí Senad Hergić, jenž podle jména rodilým Rakušákem také nebude. Práce mu jde ale od ruky. A kousek dál u počítače pracuje drobná Melek Tekin s oranžovým muslimským šátkem na hlavě. Všichni si rozumí. A v komunitní televizi se snaží, aby o jejich specifických kulturách věděli i ostatní a každý si našel program, který ho osloví.

Vídeň je krásné město. Praha také. Pražáci však sami sebe ochuzují o jednu velkou přínosnou hodnotu. Chybí jim komunitní médium. Takové, které by spojovalo nejrůznější skupiny společnosti, a čistě pro zábavu, bez nároku na slávu a majetek, by bavilo republiku skrz naskrz jejími etnickými, náboženskými i národnostními menšinami. Takové, které by bavilo číšníka na zahrádce pražské kavárny, prodavače párků v rohlíku na Václavském náměstí i kuchaře v luxusní pražské restauraci.

Autorka: Barbora Kučerová