AZ kvíz je snad poslední vědomostní soutěž, která v televizi zůstala. Když se člověk do “ázetka“ přihlásí, nejde rovnou naostro do televize. Musí si projít konkurzem. A jak to na něm vypadá?
Je tomu už rok, co jsme se spolubydlícími na privátě v noci vypili mnoho piv a dívali se na legrační videa na Youtube. Zanedlouho jsme se dostali ke slavné pěstební dělnici a mě, společensky dost unaveného, napadl úžasný nápad. Do AZ kvízu se sám přihlásím. Před měsícem mi přišla pozvánka a minulou středu jsem konečně změřil síly s ostatními hadači písmenek.
S půlhodinovým předstihem přicházím na vrátnici České televize Brno. Kontrolují si mě podle jména a pouští mě turniketem do veřejnoprávních prostor s radou, jak se dostat do čekárny. Tak tady snad začíná má cesta až do zrádného bankomatu. Možná dokonce až ke kýženému ázetkvízovému tričku. Jdu chodbou do podzemí a z fotografií na zdech se na mě usmívají tváře z pořadů brněnského studia. Poznávám jen moderátory Aleše a Evu a z pověrčivosti na ně lišácky mrkám. Pod schody se chodba rozšiřuje ve velkou místnost s posezením. Židle i stoly jsou kovové, natřené na bílo a tvarem by patřily spíše na zámeckou zahradu. Vybírám si jeden prázdný stůl a usedám k němu. Rozhlížím se po svých protivnících.
Jaké jsou vaše koníčky?
Jímá mě hrůza! Několik z nich luští ďábelským tempem křížovky. A to bez škrtání! Další si mezi sebou povídají o těžkých otázkách z minulých dílů a zbytek prostě jen vyzařuje auru nekonečného poznání a moudrosti. Zatím všichni jsou minimálně o dvacet pět let starší než já. Pohled na ně by mi jen snižoval sebevědomí, a tak žmoulám v ruce pozvánku a vyhlížím mezi příchozími někoho, kdo má alespoň blízko k mému věku. Mezi asi čtyřiceti uchazeči jsme jen čtyři studenti. Jinak přišli samí životem ostřílení hráči. Co jsem si to vůbec myslel? Jak mezi nimi můžu obstát? Už mi snad ani nemůže být hůř. „Ti, co sem přišli na konkurz do AZ kvízu, pojďte prosím za mnou,“ svolává nás paní vrátná. A hele, je mi hůř.
S davem ostatních stoupám tři patra do větší zasedací místnosti s dlouhými stoly. Čekají tu na nás tři dramaturgyně a každého prosí, aby si vzal jeden předtištěný list papíru. Sedám si na volné místo a dávám se do vyplňování papíru. Jméno, příjmení, věk, povolání. Tuhle část mám zatím bez chyby. A bez opisování. První problém mám ale už při vyjmenování koníčků. Měl jsem si to nachystat doma. Přemýšlení nakonec vzdávám a píšu jen nemastnou, neslanou trojici četba, filmy a hudba.
Bé jako Božena
Zatímco všichni vypisujeme, promlouvá k nám jedna z dramaturgyň. „Vítejte na dnešním konkurzu do soutěže AZ kvíz. Vypište prosím hlavičky papírů, které jste dostali u vchodu. Poté vám moje kolegyně bude číst otázky. Ke každému písmenu tedy napíšete slovo, které si myslíte, že kolegyně popisuje.“ Aha, je to jako ve finále v televizi. Když hádám před obrazovkou, jsem dosud neobjevený génius a odpovídám správně na většinu otázek. Často ještě dříve než Aleš nebo Eva otázku dočtou. Tady mi ale nervozita třese s rukou a já s maličkou dušičkou sleduji, jak se dramaturgyně přesunuje na druhý konec místnosti ode mě a nadechuje se k Áčku.
„Bé jako Božena. V chemické laboratoři se používá skleněná trubice, na přesné odměřování kapalin…“ Díky paní profesorko Jakubcová z gymnázia! V laboratorkách se nám bála půjčit kahan, a proto jsme skoro každý týden odměřovali byretou.„Á jako Alžběta. Do jezera Bajkal vtéká mnoho řek, ale vytéká z něj jen jedna. Jak se tato řeka jmenuje?“ Škrábání čtyřiceti propisek po papírech a já končím takhle brzy. Hned první otázka a hořím jako kacíř. Píšu první, co mě napadá. Amur. Ač vím, že to nemůže být dobře. Odevzdat prázdný papír mi ale přijde trapné, na tuto šanci jsem čekal celý rok. Další otázka třeba dopadne lépe.
„Cé jako Cyril. Svatý Matouš před tím, než se stal apoštolem, vykonával jedno povolání, kterým židé pohrdali. Jaké bylo jeho zaměstnání?“ Ono existuje nějaké zaměstnání na Cé? V krátkém čase mi v hlavě naskakují neskutečně hloupá slova jako cepínář, citronůsběrač nebo snad candátůlovec? Myslel jsem si, že všichni apoštolové byli předtím rybáři. Nakonec s hanbou píšu jediné slovo, které dává smysl, tedy cestář. I když mě nenapadá, proč by cestářem kdokoli pohrdal.
„Čé jako Čeněk. Hmyz, který se latinsky jmenuje Bombus, je charakteristický barevným ochlupením těla a…“ Čmeláka poznám bezpečně!
Střídání úspěchů a obrovských proher mě doprovází až k Žet jako Žaneta. Oddechnu si a chci utéct. Navždy a daleko. Snad budu mít víc než pět písmen dobře. Hroutím se hluboko do židle a snažím se neposlouchat ostatní štěbetající soutěžící. „Teď vaše odpovědi rychle opravíme a za chvíli vám řekneme, kdo postoupil. Kdybyste si někdo potřeboval jít zakouřit, vraťte se stejnou cestou k vrátnici. Jinak záchody jsou těmito dveřmi vlevo,“ říká jedna z pořadatelek konkurzu a usedá k soudcovské lavici.
Patnáct vyvolených
Někteří odchází a ti, co zůstali, se tváří různě. Soutěžící, co se vyznají v ruských řekách a apoštolských životopisech, jsou plní optimismu. Ostatní ale už opustila aura moudrosti a tváří se stejně zaraženě jako já. Ve tvářích je jim dobře vidět, že výlet do Brna byl zbytečný. Po chvilce se ze dveří vracejí kuřáci a lidé, co se byli osvěžit na toaletě. Paní z televize se zvedá se seznamem vyvolených a shrnuje výsledky: „Nakonec jsme vybraly ty nejlepší z vás, kteří měli dobře více než polovinu odpovědí. Nebylo vás ale dost, a tak jsme dobraly i ty, co jich měli méně, abychom měli alespoň patnáct účastníků. Z těch budou ale náhradníci.“ Dáma v letech, co sedí vedle mě, se na židli zavrtěla. Asi ucítila příležitost. „Teď přečtu ty z vás, kteří postoupili. Vy tady zůstanete na ústní pohovor a ostatním děkuji za účast a poprosím je, aby místnost opustili.“
Štěbetání konečně ustalo a všichni očekáváme ortel. Dramaturgyně čte pomalu, snad aby nedošlo k omylu. Strašně tím všechny napíná. S každým přečteným jménem se ozývá jedno vítězné „uuuff“. A když je mi jasné, že postupujících už přečetla televizní paní dost, přečetla mě, Ondřeje Šulíka. Zezačátku mi to nedává smysl. Já? Autor slova cepínář? Hned nato se dostavuje radost a usmívám se s ostatními. I ti, co nepostupují, mají taky spokojený úsměv typu „alespoň jsem to zkusil“.
Hlavně se zúčastnit
Postupujícím organizátoři soutěže zopakovali pravidla a vysvětlili nezbytnosti ohledně natáčení. V čem máme přijít oblečení, že si máme vzít náhradní baterie do naslouchátek, a jak to bude s ubytováním pro dojíždějící. Nakonec jsme si všichni domluvili termín natáčení a rozešli se do svých domovů.
„Mami, tak jsem se tam dostal!“
„Ty jsi můj nejšikovnější! Bylo to těžký?“
„Ále, pár jsem jich nevěděl, ale jinak to šlo…“
Volám domů, babičkám a kamarádům. Mám sice radost, že jsem postoupil, ale ještě větší radost mám z účasti. Bavilo mě to napětí při vyhlašování. A šťastný jsem i z toho, že jsem sám něco dokázal. A tu vůbec největší radost mám z toho, že konečně vím, čím si na chleba vydělával svatý Matouš. Nelovil totiž candáty… Byl to celník!
Autor: Ondřej Šulík
Více zajímavých článků od studentů žurnalistiky si můžete přečíst ZDE.
