Věnováno řidičům začátečníkům

Dneska ne, dneska mě bolí hlava. Až tak hluboko jsem klesla ve výmluvách, proč nemůžu řídit. A když jsem se pochlapila, dostala jsem varování, ať si dám pozor na řidiče schopné mi dát i facku.

Než jsem poprvé sedla za volant, myslela jsem si, že budu skvělá řidička. Že mě jízda bude bavit a nebudu se bát. Situace se změnila v okamžiku, kdy jsem získala vytoužený řidičák. Kde se stala chyba, nevím.

Autoškolu jsem měla dobrou. Instruktor měl zřejmě rád adrenalin, a tak moje druhá jízda začínala v jedné z nejfrekventovanějších brněnských ulic. Výjížděla jsem z Hybešovy směrem k Mendlovu náměstí. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla mezi všemi těmi zvonícími tramvajemi, chodci a dalšími auty zvládnout.

Nakonec jsem nějakým záhadným způsobem odjezdila všechny lekce a závěrečnou jízdu jsem zvládla dokonce napoprvé. I když jsem si od zkoušejícího policisty vyslechla obvinění, že „to auto na křižovatce brzdilo tak nějak samo.“ No, upřímně, i já jsem se na té křižovatce divila. Ale konečně jsem mohla začít jezdit.

Jenže radost jsem z toho neměla. Milí rodiče se uvolili, že mi v začátcích pomůžou a budou jezdit se mnou. Nu dobrá. Vyberu si hodnou maminku, která je ztělesněním dobra nebo cholerického otce, který trpělivosti moc nepobral? Volba padla logicky na máti. A byla to chyba.

Matčino vyděšené „ježišmarja“ a jiné výkřiky, případně nervózně zadržený dech, mi na řidičském sebevědomí moc nepřidaly. Bylo jasné, že na řadu musí přijít otec. A kupodivu to šlo. Někde hluboko v sobě našel zárodky trpělivosti a jízda dobře dopadla. Bohužel další aktivitu nechal na mě. Takže už jsme nikam nikdy nejeli.

Oprášit moje řidičské schopnosti mě donutil až nedávno přítel. Čiré dobrodiní ho k tomu ovšem nevedlo. Představuje si to tak, že ho budu autem vyzvedávat v pozdních hodinách v nočních podnicích. Vzpírala jsem se dlouho. „Dneska prší, to není na první jízdu po tak dlouhé době vhodný,“ zněla první výmluva. Pak byla mlha, náledí nebo jsem se musela celý den učit. Dokonce jsem použila i výmluvu profláklou z jiné oblasti – Dneska ne, bolí mě hlava.

Jednou mi ale výmluvy došly. Zkoušela jsem ho ubrečet a držet se svého sedadla spolujezdce, ale přítel byl neoblomný. Přestože jsem „měla naprosto nevhodné boty na řízení a od toho pláče jsem špatně viděla,“ donutil mě, abych to zkusila. A docela to šlo.

Dokonce jsem si po čase začala tak věřit, že jsem se jednou pochlapila a rozhodla se, že se zkusím projet sama. Pojedu k babiččce, cestu dobře znám a nejezdí po ní moc lidí, říkala jsem si. Hrdě jsem svůj nový nápad zatelefonovala matce a čekala pochvalu. Máti byla nadšená a telefonát ukončila slovy: „Jo, ale hlavně se v tom autě zamči.“ „To jako proč?“ zeptalal jsem se. „Když kamarádka začínala řídit, udělala při přejíždění z pruhu do pruhu asi nějakou chybu. Když pak stála na červené, přišel za ní cizí chlap, otevřel dveře, dal jí facku a zařval - Jak to jezdíš, krávo? No, tak se zamči, ať se ti to nestane. Musím končit, pa pa.“ No. Nikam jsem nejela, to snad chápete. Nestojím o facky od cizího chlapa.

Momentálně to na řízení moc nevidím. Přece jen začíná špatné počasí, často prší, budou mlhy, a pak dokonce náledí. Navíc se mi v kozačkách špatně ovládají pedály. Ale kdybyste náhodou na jaro hledali někoho do týmu, abychom se navzájem motivovali, můžete mě kontaktovat. Tedy pokud nebude svítit moc ostré slunce. Ve slunečních brýlích se přece špatně řídí.

Barbora Rácová