Velikonoce: Zpátečnická tradice, nebo nevyužitá příležitost?

Už několikátý rok si na velikonoční neděli kladu stejnou otázku: Jaký mají vlastně Velikonoce smysl?

Velikonoční svátky jsou mnohdy dosti náročné. Pokud vaši známí nebydlí v nejbližším sousedství nebo nerezignujete na jakýkoliv alkoholický přípitek, přicházíte domů s několika kilometry v nohách. Unavení, s plným žaludkem a mnohdy i lehce bolavou hlavou ze všech nevyžádaných řečí, drbů a klepů, kterých si muži  za velikonoční dopoledne vyslechnou přehršel. Když si pak na internetu přečtu příspěvky zavilých kritiků a zvláště kritiček této údajně zastaralé a hloupé tradice, kteří koledníky s mrskačkou mají buď za šovinisty a beznadějné tragédy, jež se vyžívají v bezúčelných zvycích, nebo za ty, kteří tento den berou pouze jako příležitost k bezplatnému opití se na účet hostitelů, otázka je jasná. Je na červenopondělních tradicích něco smysluplného? Je možné s mrskačkou do ulic vyjít se ctí?

Nářky kamarádek napovídají, že uhájit svou čest nebude s velikonoční mrskačkou jednoduché. Téměř všechny vypráví historky o modřinách, divokých puberťácích či opilých kamarádech tatínka, kteří je pořádně sešvihali. Navíc se musely usmívat a dokonce svým trýznitelům nabízet alkohol a pohoštění. Vynucená zdvořilostní konverzace byla vzhledem k podnapilému stavu koledníků podle jejich slov opravdu náročná.

S pomlázkou hrdě do ulic?

Letos jsem poprvé přemýšlel, zda se nepřidat ke svým „uvědomělým“ kamarádům, kteří se těchto tradic s despektem neúčastní. Čas Velikonočního pondělí je přece možné využít mnohem smysluplněji. Potom mi ale došlo, že bych se jen přidal na stranu těch, kteří zvyky odsuzují. A to nechci.

Myslím si, že smyslem Velikonoc nemá být ani bezplatné hodování na skvělých zákuscích v rodinách našich známých, ani vyprazdňování jejich zásob alkoholu či dokazování mužné síly v tom, jak přesně dokážeme s náležitým švihem umístit ránu na ženské pozadí.

Mnohem více mě baví přátelské povídání spojené s návštěvou. Především ve chvílích, kdy milá konverzace není pouze předstíraná. Líbí se mi pojetí Velikonočního pondělí jako možnosti setkat se s lidmi, na kterých mi záleží. Jsem rád, když na návštěvu nepřicházím s prázdnou nebo ozbrojen pouze nástrojem na bití. Každoročně s kamarády zveršujeme jednu lidovou písničku s velikonočními motivy, vezmeme nejrůznější hudební nástroje a do domů vstupujeme s originální melodií na rtech. Po vykonání nezbytné tradice leckdy pokračujeme v hraní a zpívání společně s hostitelkami a někdy i s dalšími příchozími koledníky.

Velikonoční pondělí chápu jako společenskou událost, která může být příjemná pro obě strany. Pokud ovšem nezatemní mozky koledníků alkohol nebo nevynikne jejich potřeba dát ženám pocítit, jak moc jsou zrovna ve formě. A tak i letos vyrazím s několika přáteli navštívit naše dobré kamarádky. Ozbrojím se mrskačkou i kytarou a budu se těšit z toho, že místo nudného plnění pondělních studijních povinností lze sedět ve svátečně vyzdobených pokojích, jíst většinou velmi chutné občerstvení a hlavně trávit volný čas ve společnosti lidí, s kterými jsem rád.

To je má odpověď na otázku smyslu velikonočních tradic. A žádné hloupé nářky feministek či trapně potácející se opilí mladíci s igelitkami plnými rozbitých vajec mě neodradí, abych si i letos nepřivstal a s mrskačkou hrdě nevyrazil  do brněnských ulic.

Autor: Vojtěch Jurásek
Další články najdete na: http://munimedia.cz/kurz/stisk/.