Vedoucí expedice na Antarktidu: Překvapily mě prachové bouře

Odborníci z Masarykovy univerzity zkoumající dopady klimatické změny se před měsícem a půl vrátili z Antarktidy. Zažili tam velké množství prachových bouří, které souvisí s oteplováním. O výpravě vyprávěl její vedoucí Kamil Láska.

Z expedice jste přivezli třeba vzorky permafrostu, vody z ledovců, mikroorganismů nebo stěry z tuleňů či tučňáků. Co jste při rozboru zjistili?

Například mikrobiolog profesor Sedláček říkal, že odběry z této sezóny byly klíčové. Jeho týmu se podařilo popsat doposud neznámé druhy mikroorganismů. Každopádně vrátili jsme se teprve nedávno, analýzy trvají několik měsíců a vzorků máme spoustu. Bohužel řada je jich kvůli koronavirové epidemii stále neprozkoumaná.

Byla samotná expedice z vědeckého hlediska něčím speciální? Přece jen jste jako výzkumník jel na Antarktidu už počtrnácté…

Mě osobně nejvíc překvapily lokální prachové bouře. Zejména jejich intenzita a počet. Za čtyřicet jedna dnů na stanici jsme zaznamenali asi sedm velmi silných bouří. Rychlost větru překračovala dvacet metrů za sekundu. Je to trochu o náhodě, být ve správný čas na správném místě. Expedice trvají krátkou dobu, nejčastěji šest až osm týdnů. Za tu dobu nemusí přijít žádná. Třeba jako v předešlých sezónách. Podle současných poznatků ale předpokládáme, že se jejich počet bude zvyšovat.

Proč jich bylo tolik?

Kvůli rozsáhlé tlakové níži na západní straně Antarktického poloostrova. Udržela se tam asi deset dní, což je nebývale dlouhá doba, a podporovala intenzivnější proudění vzduchu přes hřeben Antarktického poloostrova. Když jsme se vrátili do Česka a analyzovali první data, zjistili jsme, že prachové částice se větrem přenášejí už při rychlosti deseti metrů za sekundu. Důležitou podmínkou je, aby se v okolí nevyskytovala sněhová pokrývka a zemský povrch byl suchý. Velmi jemné částice prachu a písku jsou přenášené i na vzdálenost desítek kilometrů. Dostávají se až do výšky několika tisíc metrů a oblohu zbarvují do béžova.

Doposud jste mluvil o přenosu materiálu z jedné oblasti Antarktidy do druhé. Dostávají se tam i částice z jiných kontinentů?

Ano, zaznamenáváme přenos z Patagonie v Jižní Americe a lze očekávat, že bude čím dál častější. Planeta se otepluje, rozšiřuje se plocha odledněných území, a právě z těchto oblastí se prachové částice nejvíce šíří. Přenáší se na vzdálenost až tisíce kilometrů. A nejde jenom o pevné částice, ale i pylová zrna, mikroorganismy nebo aerosoly, které nejsou viditelné pouhým okem. To vyhodnocuje přístroj francouzských kolegů.

Takže i tlaková níže, která způsobila lokální prachovou bouři, je spojená s klimatickou změnou?

S největší pravděpodobností ano. V souvislosti s globálním oteplováním se mění rozložení tlaku vzduchu. Tlakové útvary jsou výraznější, setrvávají déle na jednom místě a někde může zesilovat proudění vzduchu. Více se tak setkáváme s extrémním počasím.

Pořád mě fascinuje nedotčenost přírody

Pro Antarktidu jsou ale náhlé změny teploty vzduchu ze dne na den typické, ne?

Je pravda, že toto je v létě na ostrově Jamese Rosse běžné. A v zimě může teplota během několika hodin klesnout nebo vzrůst třeba o dvacet stupňů Celsia. Jedná se totiž o okrajovou část kontinentu, kde se teplejší vzduch z Jižního oceánu nebo Jižní Ameriky setkává s chladným z vnitrozemí Antarktidy. Každopádně za posledních padesát let průměrná teplota v okolí stanice Johanna Gregora Mendela vrostla přibližně o tři stupně. V letním období je to kolem čtyř až pěti stupňů. Jde o významnou hodnotu, protože se bavíme o oblasti, kde se letní teploty pohybují kolem nuly. A z hlediska tání ledu je rozdíl, zda se teplota dostane nad bod mrazu, nebo ne.

Stanice Johanna Gregora Mendela

V roce 2007 ji slavnostně otevřel profesor Pavel Prošek z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Stanice má kapacitu až dvacet lidí a pro svůj provoz využívá z velké části obnovitelné zdroje energie. Je jedinou stanicí na ostrově Jamese Rosse. V jejím okolí se nachází nejrozsáhlejší odledněné území Antarktického poloostrova.

Úbytek ledovců měříte pomocí bambusových tyčí. Jak?

Vyvrtáme do ledu asi dvoumetrové díry, kam je umístíme. Vyčnívající část tyče nám ukazuje, jestli povrch ledovce klesá, nebo roste. Měříme tak změny jeho objemu v průběhu roku. Mapujeme i aktuální GPS polohu každé bambusové tyče, protože při tání se pohybují po spádnici směrem k okraji ledovce. Pomocí bodových údajů vytváříme prostorové modely. Sledujeme tak dopady klimatické změny na konkrétní ledovce.

Co zaznamenávají přístroje, které na Antarktidě používáte?

Je jich skutečně hodně. V rámci klimatických výzkumů měříme základní parametry, jako je teplota a vlhkost vzduchu nebo rychlost a směr větru. Zaznamenáváme také intenzitu slunečního ultrafialového záření v různých vlnových délkách a úbytek ozónu ve stratosféře. U ledovců zkoumáme jeho vrstvy, mocnost i vnitřní strukturu pomocí georadaru.

Je něco, co vás na Antarktidě stále fascinuje, přestože jste ji navštívil už čtrnáctkrát?

Čistota přírody. Ostrov Jamese Rosse a jeho okolí je téměř nedotčené civilizací. V létě vidíte spoustu velryb, tučňáků, tuleňů. Uvědomujete si, že většina živočichů člověka spatřila poprvé. Na obloze nejsou žádné kondenzační stopy od tryskových letadel, neslyšíte hluk dopravních prostředků. Nedotčenost tamní přírody byla při poslední expedici obzvlášť znatelná, protože do Antarktidy kvůli pandemii nepřiplouvaly žádné turistické lodě.

Kamil Láska

Pracuje jako meteorolog a klimatolog na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zkoumá ledovce, atmosférické procesy a podnebí polárních oblastí. Účastní se vědeckých expedic do Arktidy i Antarktidy. Tam byl poprvé v roce 1996, v březnu letošního roku se vrátil ze své čtrnácté výpravy.

Poslední antarktická expedice vědců z Masarykovy univerzity

Tvořilo ji celkem osm členů – klimatolog Kamil Láska, geomorfoložka Jana Smolíková, glaciolog Zbyněk Engel, hydrolog Jan Kavan, mikrobiolog Pavel Švec, lékařka Daniela Murínová a technici František Vorel a Tomáš Spáčil. Cestu zahájili 16. prosince 2020, vrátili se 12. března 2021. Samotný pobyt na ostrově Jamese Rosse trval čtyřicet jedna dní. Z důvodu koronavirové epidemie to byla jedna z nejmenších polárních výprav Masarykovy univerzity za uplynulých čtrnáct let. Do poslední chvíle členové expedice nevěděli, zda se na stanici dostanou kvůli povinným karanténám či omezení dopravy. Přesto jako jedni z mála evropských výzkumníků expedici uskutečnili.