Vedeme dvě války. Jednu s Islámským státem a druhou mezi sebou

Listopadový pátek třináctého dostál své pověsti. Při teroristických útocích v Paříži zahynulo sto dvacet devět lidí a tři sta padesát jich je zraněných. K činu, který rozesmutnil takřka celý svět, se přihlásil Islámský stát.

Události posledních dnů v Paříži se jen těžko popisují slovy. Desítky mrtvých. Tisícovkám lidí se svět obrátil naruby. Masakr, který se zde odehrál, je neomluvitelným činem. Zaznělo i jeho spojování s atentátem na Charlie Hebdo. Je to však úplně jiná situace. Při atentátu na redakci šli vrazi pouze po vytipovaných lidech. Tady bylo úkolem zabít kohokoliv a v co největším počtu.

Vypadá to, že migrační vlna s sebou přinesla i dlouho očekávaný vedlejší efekt spočívající v nenápadném příchodu teroristů z IS. Nebo jejich popularita dodala odvahu radikálním islamistům žijícím v Evropě? Možná je to kombinace obojího. O co ale těm, kteří mají hrůzný čin na svědomí, jde? Chtějí radikálové všechny zabít a přetáhnout na svou víru? Mají promyšlený plán?

Radikálové jsou na rozdíl od Evropanů jednotní

Ať už je to jakkoli, prozatím se radikálům daří. Svými atentáty zvedli vlnu solidarity s francouzským lidem. Všude se konají pietní akce za oběti masakru. Tisíce lidí posílají Francii přání hodně síly. V návaznosti na útoky se zcela jistě posílí nevraživost vůči uprchlíkům a strach z nich. Lidé jsou rozděleni na dva tábory. Na ty, kdo jsou pro přijímání běženců a ty, kdo jsou proti. Teď nepřátelství mezi oběma tábory posílí. Jedni budou chtít utečencům pomáhat, zvláště když na vlastní oči vidí, jakým peklem si ve své domovině prošli. Druzí je budou ještě více nenávidět a dávat jim za vinu to, co se stalo. Jak můžeme proti někomu bojovat, když nejsme jednotní a nadáváme si mezi sebou za to, že jsme „sluníčkáři“, nebo naopak rasisti?

Ač to tak na první pohled nevypadá, vedeme dvě války, jednu s IS a druhou mezi sebou. Radikálové jsou jednotní, mají stejný cíl, hodnoty i priority. Zatímco my se nedohodneme ani na tom, jak současnou situaci řešit a co je prioritou. Pak můžeme jen splakat nad výdělkem, nebo jako v tomto případě uctít památku obětí.

Džihádista se (ne)rovná muslim

Problémem je, že hodně lidí si dává rovnítko mezi IS, muslimy a uprchlíky, i přesto, že je mezi nimi zásadní rozdíl. Jako příklad poslouží muslimský hrdina z Paříže jménem Safer, který před řáděním radikálů zachránil dvě ženy. I předseda české muslimské obce Alrawi vyjádřil nesouhlas s chováním bojovníků z IS. Světoví státníci taktéž odsoudili teroristické útoky v Paříži a nabídli Francii v případě zájmu pomoc. Bohužel ale ani oni (na české politické scéně tomu není jinak) nemohou najít společné řešení situace.

Tím, že budeme stát jeden proti druhému kvůli názoru na uprchlíky, nic nezískáme. Koneckonců oni jsou také jenom lidé, kteří utíkají před válkou a bojí se stejného zla, co my. To, že mezi nimi mohou být i teroristé či příznivci Islámského státu už neovlivníme. Evropské vlády si toho rizika musely být vědomy, když je sem vpouštěly. Islámský stát přeci vyhrožuje Evropě už dlouho.

Náhoda, nebo plán? A co dál?

Vlády mají plné ruce práce s rozdělováním uprchlíků a handrkováním se, zda je sem vpouštět či ne, kam je umístit nebo jestli zavřít hranice. Zatím jim uniká podstata celého konfliktu i pečlivě chystané akce, jakou byl útok v Paříži. Řešíme uprchlíky, ale neřešíme Islámský stát. Svou pozornost by státníci měli přesunout tam, kde konflikt skutečně pramení. Přestat dodávat zbraně do rukou nepřátel, zastavit válku v Africe a tím zastavit i příliv migrantů.

Co tedy může nastat? Buď se Evropa probudí, sjednotí a dohodne na dalším postupu, nebo budeme dál válčit mezi sebou, zatímco radikálové budou pokojně zabíjet. Můžeme porazit zlo, nebo ono porazí nás. Ať tak, či onak, bez obětí na jedné či druhé straně to nepůjde. Všichni se bojíme a chceme, aby to skončilo. A proto přestaňme odsuzovat jeden druhého za vlastní názory, plnit sociální sítě komentáři, které pro sprosté slovo nechodí daleko, nebo nesnášet jeden druhého jen proto, že se na situaci dívá jinak než my. Nestůjme proti sobě, ale proti těm, kdo mají spáchaná zvěrstva na svědomí.

Nikol Sikorová