Vánoční dárky a jiné pohromy

Davy se hrnuly na svařák a medovinu, přímo naproti mně se hrdě nadouvala vysoká, svítící jedle a já měl pocit, že mě už zase přejel ten dobře známý, červený kamion se Santou Clausem – Vánoce jsou tady!

Někoho vidina blížících se svátků klidu a míru alias shonu a války naplňuje stejně intenzivně jako trestní oznámení na Řezníka Dagmar Samkovou. Na mě však dolehla až existenciální úzkost. Vzpomněl jsem si totiž na všechna děsivá muka, která tento nehumánní, postindustriální svátek přináší. Ani periodicky se opakující reklama na Kofolu totiž nemůže vyvážit existenci věčných dilemat, jestli Ježíše, nebo Santu, jestli jedli, nebo smrk a jestli zlatý, nebo stříbrný řetěz (všimněte si, že vánoční stromek tak přináší kvadratické dilema). Naprosté ztělesnění veškerého zla a bezpráví zimního období ale představují dárky.

I když většina dospěláků a adolescentů sice naoko tvrdí, že jim na dárkách až tolik nesejde, a že jim záleží hlavně na poklidné atmosféře, můžete si být jisti, že vámi darovaného koně další den, ne-li hned ten štědrovečerní, chvatně dopraví na proklepnutí k nejbližšímu zubaři. Tři týdny před inkriminovaným dnem tedy vyvstávají dvě ústřední otázky těchto bohapustých radovánek. Co? Komu?

Nutno přiznat, že na počátku prosince lidem hamletovská otázka ponožky či svetr nerezonuje v myslích tak intenzivně jako tři dny před hrůzu budícím Štědrým večerem. I pracant velice jednoduše propadá dárkovému lajdáctví, mezi odborníky dobře známému jako prezentokrastinace, a místo reálného kupování dárků jenom brázdí vlny internetu. Z apatie k obchodům však člověka takřka okamžitě vytrhne zjištění, že už je za jeden den dvacet čtyři. Vystřízlivění neuniknete. Reklamy si vás totiž už postupně připravují na povánoční výprodeje a bližní zase terorizují všetečnými podpásovkami, jakým dárkem je letos překvapíte.

Když už i na čétéčku dopoledne dávají Mrazíka, je jasné, že musíte učinit Sophiinu volbu. Billa nebo smrt. Co si ale budeme povídat. Jednou za rok není nákupní centrum až tak špatným místem, mimo jiné proto, že vám na následujících 365 dní zajišťuje lásku a přátelství bližních, rozumějte podarovaných. Ale ani ve spásné Bille všudypřítomným dilematům neujdete. Koupit mámě kypřicí prášek nebo rovnou celou buchtu? Vystačí si sestra s balením žvýkaček nebo už je dost stará na pakl kondomů (obojí se totiž nachází u pokladny)?

A když tak v teritoriu stojanů a regálů člověk přemítá, jestli Durex nebo Primeros, přepadne jej vlastní sestra. „Čus, brácha, na co ty kondomy? Být tebou, tak si pohnu, protože támhle u pokladny je máma s tátou.“ Teprve teď nastává ta magická chvíle klidu a pohody, kdy se celá rodina sejde pohromadě. Nikdo se nikam nehrne, protože si musí vystát frontu.

 O pár hodin později pak s výrazem pokerového hráče z babiččiných rukou přebírám tyrkysovou vázu, jejíž identickou kopii jsem jí shodou okolností věnoval minulou ježíškovskou sezonu. Ráno po noci dlouhých nůžek pak rezignovaně sčítám ztráty. Rozpočet jsem překročil třikrát. A i když nebudu mít následující zkouškové co jíst, pohled na staronovou, designovou vázu mě naplní alespoň duševně. I když…

                                                                                                                                                   Petr Vašků

Další články autora si můžete přečíst na stránkách studentského deníku STISK