Už jste si někdy připadali jako abstinent na Oktoberfestu? Já ano. Zavítala jsem totiž na osmý ročník festivalu anime a mangy v Brně.
Veřejně se přiznávám. Každý den se podívám na nějakou kreslenou pohádku, občas v šalině poslouchám šílenou japonskou dívčí pop music a v noci spím s plyšovým Pikachu. Vím, co to znamená anime, cosplay a otaku. A poprvé v životě jsem byla na Animefestu.
Avšak, jak jsem hned první den zjistila, zúčastnit se takového animefestu vyžaduje mnohem víc, než v deseti letech zkouknutá první řada Pokémonů.
První věc – kostým. Nemáte-li na sobě šílenou paruku, minimálně dva pruhované návleky, sukni s krajkami, nebo podivný černočervený hábit a na zádech imitaci katany, vypadáte divně. Všichni se na vás dívají jako na idiota, který přišel v džínsech a tričku. Časem mě to zahánělo k odpadkovým košům, kanálům, nebo do nejzazšího rohu kina, aby mě nebylo moc vidět.
Věc druhá – přezdívka. Každý správný otaku (nadšenec anime - japonského kresleného filmu, nebo seriálu, a mangy - japonského komixu) musí mít nějakou přezdívku. Pokud ne přímo nějaké japonské jméno, tak alespoň obyčejné Lilli, Kiki, nebo Tajemný rytíř. Já svoji ubohou jmenovku s Romanou Pištěkovou, navíc bez doplňující anime kresby obličeje, raději nenápadně schovávala pod tričkem.
Věc třetí – vědomosti. Za dosavadních dvacet let svého života jsem viděla pět anime seriálů. Ano, celých pět! Navíc každý o minimálně třiceti dílech. Jít s tímto na animefest? Ani náhodou. Otázku „A za koho vlastně jdeš?“ jsem po dvou případech, kdy jsem málem po hlavě dostala kartonovou sečnou zbraní, raději vypustila. Na cosplay (kostým nějakého anime hrdiny) divadle jsem nechápala vtipy, ale samozřejmě jsem se až téměř hýkavě smála s ostatními. A jeden byl přitom obzvlášť povedený. Na pódiu tančilo jedno jakési žluté stvoření a pak tam přišlo druhé jakési žluté stvoření a celý Sál Břetislava Bakaly se smíchy válel po zemi.
Anime vědomostního kvízu jsem se raději neúčastnila.
I přesto však musím podotknout, že celý festival byl svým způsobem ohromný. Cítila jsem se jako Alenka, která říši divů sice nechápala, ale připadala jí úžasná. Zajímavé přednášky, skvělé japonské animované filmy a seriály a hlavně zvláštní atmosféra pospolitosti. Bylo to fajn.
Už se těším na další ročník. Jen do té doby muísm zvládnout pár věcí.
Kdybyste mě už neviděli, mám moc práce. Kupuju plyšová kočičí ouška a stahuji Naruta.
Autorka: Romana Pištěková
Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/.
