V šalině mě nepotkáte, říká olympijský vítěz Jiří Daler

Cyklistika, zlatá medaile a letní olympijské hry v roce 1964. Celý život brněnského rodáka Jiřího Dalera je spjatý s jízdním kolem. Cyklistice tedy zůstává věrný i ve čtyřiasedmdesáti letech. 

Jiří Daler se sportům věnoval odmalička. Obdivoval sportovce, jako byli Jan Veselý nebo Vlastimil Růžička, kteří tenkrát kralovali amatérské cyklistické soutěži Závod míru, ale zkoušel třeba i hrát hokej nebo běhat. „Zátopek běhal, tak jsme běhali taky, měli jsme ve sportovcích spoustu vzorů,“ vypráví o svých dětských letech Daler.

Jeho cyklistická kariéra začala docela náhodou, když mu bylo šestnáct let. Měl nové kolo, chtěl ho vyzkoušet a připletl se k závodu na trase Brno-Mikulov. „Ostatní závodníci mě po pár kilometrech vyhnali, ale měl jsem štěstí, jeden z nich mě později pozval do tehdejší Slavie Žabovřesky,“ vypráví s úsměvem o začátcích své kariéry. Po pár letech přestoupil Daler do Favoritu Brno, a pak do pardubické Dukly, kterou vnímá dodnes jako svůj cyklistický domov, především díky tvrdým tréninkům a trenérovi Františku Jursovi. „Dukla je mojí srdeční záležitostí. Favorit se mnou byl v začátcích, v něm jsem i končil, ale moje kariéra? To byla hlavně Dukla. I díky Františkovi jsem u cyklistiky vydržel,“ říká Daler.

Největším kariérním úspěchem Jiřího Dalera je jednoznačně zlatá olympijská medaile ve stíhacím závodu jednotlivců na čtyři kilometry z roku 1964 v Tokiu.  Své vítězství nečekal. „Měl jsem sice natrénováno a slušnou vizitku jako bronzový závodník v závodu jednotlivců z mistrovství světa v Paříži, a tak jsem očekával, že zajedu slušný čas, ale zlato? To ne,“ vypráví Daler.

Přitom závody, kde se hrálo o čas, nebyly vůbec Dalerovy oblíbené, raději jezdil bodovačky jednotlivců nebo dvojic. Ty se však na mistrovství světa ani na olympiádě tehdy nejezdily. „Stíhací závod byl vlastně to jediné, v čem jsem mohl reprezentovat,“ dodává.

Kariéru cyklisty ale musel skloubit i se zaměstnáním. Pracoval tehdy v  Elektrotechnických závodech Julia Fučíka, a do práce chodil jako všichni ostatní – od sedmi ráno do půl třetí odpoledne. „V době před olympiádou mně a ostatním klukům z týmu povolovali párkrát týdně odchod už v jedenáct dopoledne, kvůli tréninkům,“ vysvětluje skloubení zaměstnání a cyklistiky Daler.

Zlatá medaile z Japonska ale není jeho jediným úspěchem. V příštích dvou letech po zlaté medaili získal dvakrát bronz na Mistrovství světa v dráhové cyklistice družstev a jednou stříbro ve Frankfurtu nad Mohanem jako jednotlivec. Jeho kolo z památného závodu v Japonsku si lidé mohou prohlédnout v Národním technickém muzeu v Praze. V roce 1970 ukončil aktivní kariéru, ale stále je jediným českým cyklistou, kterému se podařilo získat na olympiádě medaili. Daler si to ale skromně vysvětluje i tím, že dnes je mnoho dřívějších disciplín zrušeno. „Stíhací závod jednotlivců už se nejezdí, jen družstva. Pryč je i bodovací závod nebo závod dvojic.“ Dnešní cyklisté tak podle Dalera nemají mnoho šancí získat na olympijských hrách zlato.

Dnes Jiří Daler stále brázdí ulice Brna, už ale na moderním kole. „V zimě je to dopravní prostředek a v létě ještě aktivně jezdím. V mládí jsem ročně najezdil i šedesát tisíc kilometrů, dnes jsou to už jen tři až čtyři tisíce,“ dodává Daler, který letos oslavil sedmdesát čtyři let.

Tereza Konířová

Článek najdete také na stránkách studentského on-line deníku Stisk.