V Indonésii mi nejvíc chyběl chleba, říká Tereza Kopřivová

Studenti lékařských fakult po celé republice mají možnost vycestovat na stáž do zahraničí. Mezinárodní sdružení studentů medicíny IFMSA (International Federation of Medical Students´ Associations) nabízí medikům výzkumné a klinické stáže po celém světě. Studentka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Tereza Kopřivová se vydala do Indonésie.

Třiadvacetiletá Tereza Kopřivová studuje čtvrtý ročník lékařské fakulty. Aby prohloubila své praktické znalosti, rozhodla se o prázdninách vydat na stáž do Bandungu na ostrově Jáva, jednoho z největších měst Indonésie.

Proč padla volba zrovna na Indonésii?

Chtěla jsem se podívat někam hodně daleko, do nějaké exotické země, kam bych normálně neměla šanci jet. Po Evropě se můžu podívat i sama. Na výběr bylo hodně zemí, například Brazílie, Egypt, Izrael nebo Peru. Původně jsem chtěla na Tchaj-wan, ale ten už byl zabraný. Nakonec jsem si vybrala Indonésii, což se ukázalo jako dobrá volba.

V čem se zásadně liší jejich kultura od té naší?

Mají hlavně úplně jiný přístup, a to i ve zdravotnictví. Jsou tam hodně nábožensky založení. Indonésie je převážně muslimská země a náboženství je celkově velkou součástí jejich života. Kromě muslimů tolerují i hinduisty či křesťany. Je jim jedno, jaké máš vyznání, ale hlavně, že nějaké máš. Když jsem tam jela, dostávala jsem rady, ať rozhodně neříkám, že jsem ateista. Prý už by mi tam lidé tolik nevěřili.

Bylo něco, co vás tam překvapilo?

Překvapilo mě, že když jde Indonésan do nemocnice, doprovází ho asi pět rodinných příslušníků a zůstávají tam s ním přes noc. Leží na chodbách ve spacáku nebo vedle postele na zemi. Je to proto, že je tam hrozně málo sester, takže ti příbuzní fungují jako pomocný personál. Taky mě udivilo, že když tam jde Evropan po ulici, Indonésané se s ním hned chtějí vyfotit. Pro ně je Evropa exotika a Evropané tam fungují jako atrakce.

Jak vypadá studentský život v Indonésii?

Jako muslimové vůbec nepijí alkohol, takže studentský život v tomhle smyslu je dost složitý. Na párty chodí, jen zábava trochu vázne, protože nepijí. Zajímavé ale je, že všichni kouří. Když jsme šli jednou do klubu, u vchodu rozdávali krabičky cigaret.

A co samotné studium?

Je to úplně jiný způsob studia, než máme my tady. Díky tomu, že jsem viděla, jak tamní studenti studují, dalo mi to trochu nadhled. Já jsem teď v rámci školy dopoledne v nemocnici a potom můžu jít domů, mám hodně volného času. Ale tam jsou ve škole celý den a ještě musí mít dvakrát týdně noční službu na pohotovosti. Tráví čas ve škole, pak v nemocnici a pak zase ve škole, takže nemají vůbec žádný čas pro sebe. Tam je to prostě dřina, žádný studentský život, jak ho známe my.

Kdybyste měla porovnat praxi tady a tam, je v tom velký rozdíl?

Rozhodně jsem tam viděla takové věci, které tady určitě neuvidím. Zvlášť chudší lidé tam chodí s problémy do nemocnice hodně pozdě, takže jsem tam viděla nemoci v takovém stádiu, v jakém by to tady snad ani nebylo možné. Určitě jsem si taky mohla vyzkoušet víc věcí než na praxi tady. Chodili jsme i na sál, já jsem jednou dokonce asistovala u operace.

Co vám tam nejvíc chybělo?

Měsíc není tak dlouhá doba, abych bez něčeho nemohla vydržet. Ale musím se přiznat, že po měsíci už mi chyběl normální chleba. Já mám celkem ráda asijskou kuchyni, ale překvapilo mě, že v Indonésii jí ke všemu rýži, na snídani, oběd i večeři. Takže rýži už dlouho nechci.

Co vám stáž dala a vzala?

Ten měsíc v Indonésii byl pro mě velká zkušenost a hlavně jsem poznala úplně jinou kulturu. Dá to člověku novou perspektivu, pozná něco úplně jiného a zjistí, že problémy, které tady řešíme, vůbec problémy nejsou. Jediné, co mi to vzalo, jsou snad peníze. Platila jsem si letenky a jídlo. Za tu zkušenost to ale rozhodně stálo.

Martina Řihánková