V Indii se lidé více usmívají, říká Venee Fernandes

Venee Fernandes bylo něco přes dvacet let, když po několika hodinách letu vystoupila z letadla na ruzyňském letišti a poprvé se dotkla evropské půdy. Neuměla slovo česky, přesto dokázala v češtině vystudovat s červeným diplomem vysokou školu a najít si práci. Nikoho neznala, ale získala novou rodinu. Za své štěstí vděčí především pomoci dobrých lidí a své touze studovat.

Praha – Venee se narodila v Mumbai a v rámci charitativního projektu přijela před devíti let do České republiky. Vystudovala provozní ekonomiku na České zemědělské univerzitě a nyní žije v Praze se svým manželem – Indem. Její cesta ale byla plná neuvěřitelných náhod a lidské píle.

Co se vám honilo hlavou, když jste vystupovala v České republice z letadla ?

Bylo to poprvé, co jsem někam letěla. Nevěděla jsem, co mě čeká, jestli mě někdo přijde vyzvednout nebo budu muset shánět taxíka. Byla jsem ale připravená to zvládnout. Říkala jsem si, že všichni budou umět mluvit anglicky a bude to v pohodě. A zároveň jsem si uvědomovala, že už jsem konečně v Evropě, pryč z Indie. Měla jsem radost, na druhou stranu jsem byla zmatená a nevěděla jsem, co bude dál.

Jak se dívka z Indie dostane do malé evropské země?

 Žila jsem v misijní komunitě a její představená sestra Marie Goretti věděla, že jsem vždycky chtěla studovat vysokou školu. Společně s Arcidiecézní charitou Praha vymysleli projekt, v rámci kterého by poslali někoho na studia do Evropy. Byl by takovou živou ukázkou jejich práce. Sestra navrhla moje jméno. Já jsem o tom neměla ani tušení. Zařídila všechny papíry a čekala, jestli mě vyberou. No, a vybrali mě. Ale i potom to bylo těžké. Musela jsem čekat na stipendium, které dostávají spíš studenti ze Severní Indie. Lépe se dostanou k informacím o stipendiích a taky mají možnost studovat češtinu už v Indii. Potom ještě nastaly komplikace, protože jsem nemohla najít rodný list a nemocnice, kde jsem se narodila, už neexistovala. Nakonec jsem přiletěla o měsíc později, než bylo v plánu. Ale přiletěla jsem.

Co následovalo po vašem příchodu do Česka?

Abych mohla jít na vysokou školu, musela jsem nejdřív povinně osm měsíců studovat češtinu v Poděbradech. To pro mě byl trochu šok, protože jsem si celou dobu myslela, že budu studovat v angličtině. Když jsem se to dozvěděla, napadlo mě, že bych se možná raději měla vrátit do Indie. Naštěstí ale se mnou do školy chodili další dva Indové a jeden z nich se česky učil už v Indii. Pomáhal nám se domluvit. Taky mě jeho příklad motivoval  - říkala jsem si, že když se to naučil on, musím to přece zvládnout i já. Navíc jsem věděla, že když to zvládnu, pomůžu tím ostatním dětem z Indie, protože se ukáže, že ten projekt má smysl.

V Indii jste byla zapojena do projektu Adopce na dálku, díky kterému jste získala sponzory, financující vaše základní školní vzdělání. Vaše „adoptivní rodina“ byla z Česka – věděla jste to, když jste sem přijížděla?

Věděla jsem, že moje adoptivní rodina je z Ostravy, ale vůbec jsem netušila, že je to v České republice. Myslela jsem si, že Ostrava je někde v Itálii nebo Holandsku, a tak mě pak překvapilo, když mě moje adoptivní maminka kontaktovala.

Jak vaše adoptivní rodina zjistila, že jste v Česku?

Dávala jsem rozhovory novinám a jednou otiskli i moji fotku. Moje jméno ale bylo v článku napsané jinak, než jak ho používali v Indii. Syna mojí adoptivní maminky napadlo, že bych to mohla být já a maminka pak prohlásila, že ta holka na obrázku se mi opravdu podobá. Kontaktovali Charitu, aby zjistili, jestli jsem v Česku a dostali na mě kontakt. Když mi maminka volala, plakala a měla radost. Jsem hrozně vděčná, že jsem takhle v Česku získala rodinu, se kterou se dodnes pravidelně stýkám. Už předtím jsem ale patřila do jedné české rodiny – rodina ředitele charity se o mě vždycky pěkně starala a trávila jsem u nich každé Vánoce.

Chybí vám něco z Indie?

Chybí mi jídlo a trošku počasí. Pořád je tu příliš zima a nemůžu nosit svoje indické šaty. Jídlo je tady hodně solené nebo hodně sladké a já potřebuju spíše jídlo pálivé. Když mám náladu, tak vařím, ale ne přímo indickou kuchyni. Musela jsem se trochu přizpůsobit zdejším podmínkám, protože indické jídlo je příliš těžké na místní počasí.

Vidíte nějaký rozdíl mezi Čechy a Indy? O Češích se často říká, že jsou na první pohled odtažití, souhlasíte s tím?

Myslím si, že v Indii jsou lidé více otevření. Známé s radostí vítají, jsou pohostinní, snaží se, aby se člověk měl dobře. Když se v Indii na ulici někoho na něco zeptám, snaží se mi pomoci. Tady v Česku lidé klidně odseknou, že neví nebo nemají čas. I lidé v tramvajích nemluví, jsou smutní, vypadají, jako by právě někoho pohřbili. Lidé v Indii, i když hodně pracují, mají radost. V tom vidím velkým rozdíl.

Plánujete vrátit se zpátky do Indie nebo chcete zůstat v Evropě?

Pokaždé když vstávám a přemýšlím, co budu vařit, mám chuť jet zpátky do Indie (směje se). Mám v plánu se vrátit, ale ještě nevím kdy. 

Autor: Michaela Hořínková

Další články můžete číst na munimedia.cz