V blátě, chladu a mlze Napoleon znovu zvítězil u Slavkova

Slavkov a Napoleon. Tato dvě jména přitahují každý rok na začátku prosince tisíce turistů do míst poblíž obce Tvarožná. Pravidelně se tam koná rekonstrukce slavné bitvy.

Kam až oko dohlédne, stojí zaparkovány kolony aut. Nepřehledný dav lidí se hustou mlhou dere směrem k jednomu místu, které občas vykoukne z bělavého oparu prosincového odpoledne. To místo je kopec Santon, pod nímž za pár hodin bude opět triumfovat francouzský císař Napoleon, pro kterého právě tady před více než dvěma sty lety začala nejslavnější kapitola jeho života.

Kdyby tudy projížděl dnes, asi by toto místo hravě poznal. Kromě opodál stojící budovy McDonaldu se příliš nezměnilo. Dokonce i dnešní sychravé počasí prý odpovídá tomu před dvěma staletími. „Jdeme, jdeme, jdeme,“ popohání nás muži v reflexních vestách. Dav se blíži po cestě, na jejímž konci se již šikují francouzská vojska. Kolem pobíhají koně s ruskými i rakouskými důstojníky. Stále panuje přátelská atmosféra. Rakušané, Rusové i Francouzi jsou dosud pouze nadšenci oblečení v uniformách různých barev.

Když začnou znít první údery bubnů i vysoký tón píšťalek, z nadšenců se stávají herci. Přátelství končí, začíná bitva. Vojenský krok, slavnostní melodie, první ohlušující údery děl. „Vpřed!“ Francouzi mašírují na své pozice a početná masa lidí, dokumentující každé jejich gesto, je následuje.

Na zeleném trávníku pod vrchem Santon už jsou k provazu, oddělujícímu prostor bitvy od prostoru pro diváky, natěsnáni dříve příchozí. Najít si místo, ze kterého bude vidět alespoň chocholky vojenských klobouků, je výkon hodný hrdiny. Kdyby byl dnes Napoleon pouhým divákem, dost možná by volal: „Císařství za jedno místo ke stání!“. Lidé proto pobíhají sem a tam, někteří se hašteří, jiní, jako já, přemlouvají ostatní a odvolávají se při tom na svou příznačně napoleonskou výšku.

Mezitím se bojiště zaplnilo. Vojáci obsadili svá místa. Lamentování i obyčejné rozhovory diváků ustupují do pozadí, když se celým údolím začne rozléhat hřmot palby. Prostor, ve své bezmlžnosti nepodobný širokému okolí, začíná vyplňovat všudypřítomný dým stoupající z hlavní pušek i těžkých kanónů. Výstřely nutí všechny zacpávat si uši. Fotografové, ať už profesionální nebo jen diváci lačnící po co nejlepších snímcích, mají smůlu. Cenou za dobrou fotografii ještě doutnajícího kanónu je několikaminutová buď úplná, nebo částečná hluchota. Nutno podotknout, že autorovi této reportáže ještě teď zvoní v levém uchu. V ruchu se ozývá hlas komentátora, kromě češtiny člověk mezi diváky občas slyší anglické „so exciting“, ale také ruštinu nebo polštinu a pochopitelně francouzštinu. Místa si nevybírají svou historii, historie si vybírá je. Minimálně v případě Slavkovska tomu tak bylo. Proto se na jinak neznámý kus země každoročně sjíždějí turisté z celého světa. Vábí je aura slavného vítězství muže, který na celé desetiletí překreslil mapu Evropy.

Rakouská bílá, francouzská modř a ruská zeleň se pod siluetou kostelíka na vrchu Santon dynamicky slévají v barevnou paletu. Jen tu a tam oko diváka zaostří na detail bodáků ručních zbraní nebo zlatavé záblesky orlů z vojenských standart a stříbřitý lesk šavlí. Barvy i zbraně se proplétají v jednolitý obraz bitvy, vystupující a zase ustupující do šedivého dýmu. Postup francouzských vojsk je podle všech očekávání nezadržitelný. Spojenecké jednotky se zmůžou už jen na jezdecké výpady vůči artilerii. Klusot koní. Kusy hlíny létají vysoko nad zemí. Bahno se pomalu rozmělňuje pod tíhou dějin oživených devíti sty nadšenci vojenské historie.

Šarvátky po více než hodině pomalu ustávají a na menším kopci směrem k Santonu se objevuje sám francouzský císař. „Napoleona při takových událostech již několik let ztvárňuje Američan Mark Schneider díky obdivuhodné podobnosti s ním,“ říká do mikrofonu komentátor. Hlouček císaře a jeho generálů projíždí bojištěm. Dým zbraní zvolna ustupuje podvečerní tmě. Bitva pomalu končí. Rusové ustupují, Rakušané svěšují vlajky. Na zemi zůstávají jen projektily umělých nábojů a stopy. Vzduchem se nese francouzské provolávání slávy císaři od vojáků i od některých z mnoha zahraničních diváků. „Vive la Emperor! Vive la Napoleon!“. Napoleon to znovu dokázal a zvítězil. I po dvou stech šesti letech.

Mlha už se mísí s tmou, když lidé zachumlaní v šálách a bundách pospíchají k autobusu nebo ke svým autům. Hluk se po cestách a pěšinkách s posledními lidmi pomalu vytrácí. „Moc se mi to líbilo, jsem tu už po desáté a za rok přijedu zas,“ říká jeden z vojenských nadšenců, kteří se mnou odchází k blízké zastávce. Mám pocit, že nebude sám, kdo se za rok vrátí.

Lukáš Bartík


Celou fotogalerii z bitvy najdete zde