V útulném a uklizeném dívčím
pokoji zaujmou dvě věci: fotbalový míč a slepecké hole. Čtyřiadvacetiletá
nevidomá studentka fakulty sociálních studií Kateřina Lingová totiž propadla
kouzlu futsalu.
Katerina Lingová na soustredení v anglickém Worcesteruteiresias.muni.cz
Futsal není pro dívky zrovna nejtypičtějším sportem. Jak jste se k němu dostala?
Jednoduše jsem prozkoumávala nabídku tělocviků a futsal pro nevidomé se mi zalíbil. Vždy jsem se zajímala spíše o kolektivní sporty a tak jsem si řekla, že by mě to mohlo bavit, a zkusila jsem to.
Z jak široké škály sportů jste si mohla vybírat?
Myslím si, že obecně je nabídka sportů dost velká. Mohla jsem si vybrat sport přímo pro nevidomé, jako právě futsal, anebo například tandemová kola či tanec pro zrakově postižené. Druhá možnost je zapsat si normální tělocvik a na ten chodit s asistentem, kterého poskytne středisko Teiresiás. Takže bych mohla navštěvovat například jógu nebo jiná cvičení, ale samozřejmě si nezapíšu například tenis.
Hrajete v čistě dívčím týmu, nebo ve smíšeném?
Ve smíšeném. Dívčí tým by se nejspíš asi ani nedal dohromady. Hrát v něm by mě také zřejmě moc nebavilo, protože se příliš nevyžívám ve větších čistě dívčích kolektivech. Původně jsem v týmu byla jediná holka, teď už jsme tam tři nebo čtyři.
Jsou smíšené týmy u futsalu nevidomých běžné?
Úplně běžné určitě nebudou. Například v Anglii, kde jsme byli na stáži, se nám dost divili, že máme v týmu také holky. Naopak v Německu snad existuje i samostatná ženská soutěž.
Popište vaši futsalovou stáž v Anglii.
Byl to takový tréninkový camp. Šlo hlavně o vyměňování zkušeností, změnu prostředí a zkoušení nových věcí. Už jen to, že jsme trénovali dvakrát denně, člověku dost dá. Navíc někteří Angličané hrají už deset let a ten rozdíl je velmi znatelný.
Čím se futsal pro nevidomé liší od klasické verze?
Samozřejmě tím, že hráči jsou nevidomí. Vidí pouze brankář. Kromě něho hrají v týmu ještě dva obránci a dva útočníci. Důležitá role náleží takzvaným navigátorům. Ti mají na starosti vždy jednu ze tří částí hřiště a navigují hráče, kteří se po jejich území právě pohybují. Jako navigátoři obránců působí brankáři.
Nevzniká potom situace, kdy se všichni překřikují a samotní hráči moc neví, kudy kam?
To se nestává. Hráč většinou pozná po hlase toho, kdo ho naviguje. Navíc gólmani mají své obránce vždy docela blízko, takže nemusí nijak křičet a hráči vepředu jejich navigaci ani nevnímají.
Paradoxně tedy asi není žádoucí ani hlasité povzbuzování fanoušků.
To je pravda. Když se hrají oficiální zápasy, jsou diváci po většinu zápasu potichu a hlasitě se projevují jen po vstřelení gólu. Důležité je to i proto, že hrajeme s míčem ozvučeným rolničkou, který také potřebujeme slyšet.
Jak ještě se pravidla liší?
Kromě přirozené komunikace mezi spoluhráči musí fungovat i určité povinné signály mezi soupeři. Například když chci z pozice obránce vzít míč soupeřícímu útočníkovi, tak se mu musím ohlásit. Kdybych nepoužila „voy“ a srazila se s útočníkem, bere se to jako faul z mé strany.
Jak?
Používá se k tomu mezinárodní výraz „voy“ (španělsky „jdu“). Je to z toho důvodu, aby se předcházelo srážkám a útočník se na mě mohl připravit nebo třeba zkusit kličku.
I když se pravidla dodržují, o srážky asi nouze není. Stává se často, že se někdo zraní?
To se ptáte té pravé (smích). Stává se to poměrně často. Mnohokrát už jsem sama ležela na zemi. V mém případě je to ještě ovlivněno tím, že jsem docela malá. Když se srazím s jiným hráčem - chlapem, tak má většinou ve výšce mé hlavy hrudník, což může být oboustranně docela nepříjemné. Ale vážnějšího zranění jsem ještě svědkem nebyla.
Historie futsalu pro nevidomé na Masarykově univerzitě
Futsal je známý jako halová obdoba fotbalu. Středisko Teiresiás a jeho pracovníci se výukou předmětu Futsal pro nevidomé začali systematicky zabývat v podzimním semestru minulého roku. Díky podnětu dvou nevidomých studentů Matěje Plcha a Jakuba Starka se delegace několika zaměstnanců a studentů zúčastnila v červnu 2008 semináře o futsalu pro nevidomé v Olomouci.
Seminář vedl brazilský absolvent olomoucké pedagogické fakulty Gabriel Mayr, který účastníkům předal své zkušenosti z trénování futsalu pro nevidomé sportovce a nabídl jim spolupráci v rozvíjení tohoto sportu v České republice.
Tři měsíce poté se vytvořila skupina deseti zrakově postižených studentů a deseti trenérů-asistentů z Masarykovy univerzity, která zahájila pravidelná tréninková setkávání.
zdroj: www.teiresias.muni.cz
Aleš Černý
