V Africe jsou lidé vstřícnější, říká student Miroslav Drahoš

Student Miroslav Drahoš se v posledním zkouškovém období období sebral a odjel na vlatní pěst do Tanzánie. Nyní už je dva týdny zpátky. Co ho k cestě vedlo? Koho potkal? Co jedl a co si z cesty odnesl?

Dvaadvacetiletý student ruštiny Miroslav Drahoš do poslední chvíle netušil, zda bude moct dobrodružnou výpravu do Tanzánie skutečně podniknout. Plány mu totiž komplikovala škola. Začátkem února ale úspěšně složil poslední zkoušku a splnění snu o návštěvě horkého kontinentu už nestálo nic v cestě. Teď jsou to dva týdny, co je zpět v Čechách. A Afriku vidí úplně jinak.

Nebál jste se jet na tak dalekou cestu sám?

Trochu ano, ale pak jsem zjistil, že člověk nikdy není sám. Vždycky potkáte někoho, kdo má zájem se spřátelit nebo si povídat. Asi by byl větší problém chtít být úplně sám.

Už předtím jste tři africké země navštívil. Byla pro vás cesta do Tanzánie jinou zkušeností než pobyt v Maroku, Egyptě a Tunisku?

Určitě. V severní Africe žijí Arabové, kteří turistu pokládají za chodící bankomat. V černé Africe jsou lidé mnohem vstřícnější. Pár dní před odjezdem domů jsem seděl v autobuse a zmocnila se mě sentimentální nálada. Bylo mi líto, že už se musím vrátit. Když jsem vystupoval, začali na mě ostatní cestující volat: „Have a nice trip!“ Někteří mi dokonce děkovali, že jsem do Tanzánie přijel. Byl to krásný pocit. Připadal jsem si, jako kdybych opouštěl vlastní lidi. Jako bych mezi ně patřil.

To jsou tamější lidé tak spontánní a srdeční?

Ano, a jsou také velmi pohostinní. V Turecku mě pořád někdo zval na čaj. V Tanzánii to nebylo nic materiálního, ale když jsem potřeboval poradit, pohlídat věci nebo někam zavézt, tak mi někdo vždy ochotně pomohl. A nic za to nechtěl. Kdybych se tady někoho zeptal na cestu, tak mávne neurčitě rukou nebo mi to v nejlepším případě zhruba vysvětlí. Ale rozhodně by se mnou sám dvacet minut nešel, abych náhodou nezabloudil. Ti lidé jsou zkrátka mentalitou úplně někde jinde.

Čekal jsem, že tam civilizace nebude

Nebyl pro vás problém se s Tanzánci domluvit?

Ani ne. Naučil jsem se asi tři slova svahilsky. Třeba běloch se řekne mzungu. To jsem slyšel pořád. (Směje se.) Jinak jsem mluvil anglicky. Jediný, s kým komunikace vázla, byl náš průvodce na safari. Když jsem ho uviděl poprvé, plynulou angličtinou se mi představil: „Hello, I am Salim and I am your guide.“ A tím to skončilo. Pak už jsem slyšel jenom: „Thompson gazelle! Elephant! Hyena!“ Příště už bych na safari nejel. Raději bych cestoval po vesničkách a setkával se s domorodci.

Ale vidět safari je tak trochu nezbytnost, ne? Čím vás zklamalo?

Já miluju pustiny a myslel jsem si, že safari bude čistá příroda a široko daleko nic. Ale rozvíjí se tam masový turismus. Nepotkat co pět minut auto s turisty byl vážně úspěch. Uprostřed parku Serengeti navíc trůnilo informační centrum, kde bylo k dispozici připojení k internetu, občerstvení a televize. V tu chvíli jsem si řekl: „Tak na tohle jsem se podívat nepřijel.“ Ale přece jen to byl obrovský zážitek. Typická Afrika. Vidět z deseti metrů lva, který se tam skutečně narodil, to je něco!

A na co jste se tedy přijel podívat?

Jel jsem za divočinou. Člověk chce utéct od vší té techniky. Já jsem vážně čekal, že tam civilizace nebude. A je fakt, že tam, kde bych ji býval ocenil, vážně nebyla. Ale tam, kde jsem tu civilizaci nechtěl, se hrnula odevšad. Všude obchody, auta a autobusy. I ten nejposlednější Masaj měl na opasku připevněný meč a vedle něj pouzdro s mobilem!

Cože, opravdu?

Vážně! I v malých vesničkách domorodci vlastnili mobily. A nebyly to nějaké vykopávky. Byly to modely, za které by se ani u nás nikdo nestyděl. Netuším ale, kde je nabíjeli. Všichni totiž bydlí v domcích uplácaných z kravského hnoje.

Není ten život v chýších už jen přetvářka?

Určitě najdete místa, kde to přetvářka je. Věřím tomu, že když těm lidem skončí šichta, sednou do auta a odjedou do města, kde si obléknou rifle a vyrazí do supermarketu na nákup. Ale byly tam i vesničky, kde lidé v chýších žijí už desítky let, chovají krávy a obhospodařují okolí. I když je pravda, že za chýšemi často stála velká plastová nádrž na vodu. Od chvíle, kdy poprvé spatřili láhev od Coca coly, už ušli dlouhou cestu.

Takže domorodci pořád žijí v souznění s přírodou?

Přírody si tam váží všichni, jenže holdují plastům a pak nevědí co s nimi. V městě Moshi jsem chtěl vyhodit plastový obal od lahve s vodou. Šel jsem půl kilometru a nenašel jsem jediný odpadkový koš. Oni totiž odpadky hází do struh podél cesty a pak prostě čekají, až naprší a voda to někam odnese. První koš jsem našel až na benzínce. Nešlo mi to do hlavy, tak jsem se zaměstnanců zeptal, jestli to je jediný koš v Moshi. A oni mi odpověděli: „Ne, pak je ještě jeden u radnice.“ To jsem tedy docela koukal.

Tak tohle je Afrika!

Co jste po celou dobu jedl?

Jedl jsem většinou husté zeleninové polévky, rýži a nějakou červenohnědou kaši, ve které plavaly kousky masa. Ačkoli to moc lákavě nevypadlo, chuťově to bylo vážně moc dobré! Také jsem ochutnal banán s červenou slupkou. Chutí je úplně stejný jako žlutý banán, jenom je vzhledově zajímavější. V Longidu jsem okusil i pravý sladký masajský čaj s mlékem. Dva dny před odjezdem jsem si pak koupil v supermarketu párky a chleba. Trochu jsem se bál, aby se po nich nedostavily střevní problémy, ale moje obavy se naštěstí nenaplnily.

Takže vám místní kuchyně chutnala?

Velmi. Akorát v parku Ngongoro jsem dostal oběd, který obsahoval nedopečené stehno. Ale o to jsem rychle přišel.

Proč? Co se stalo?

Sedl jsem si na zem kousek od auta, kochal jsem se okolím a přitom jsem neochotně přežvykoval maso. Najednou jsem ucítil závan vzduchu a zaznamenal jsem, že mám prázdné ruce. Rychle jsem se rozhlédl a spatřil jsem, jak o dvacet metrů dál z nebe padá můj oběd. Nade mnou kroužili dravci. Pak jsem si vzpomněl, že nám průvodce říkal, ať jíme v autě, a pochopil jsem proč. (Směje se.)

Jaký byl nejlepší moment vaší cesty?

V Longidu jsem uviděl skupinku malých černoušků, kteří na sobě měli jenom košilky. Vylovil jsem z kapsy skleněnou kuličku, co jsem si přivezl z Čech, a dal jsem ji jednomu chlapci. Všechny děti ji okamžitě začaly s otevřenými ústy obdivovat. Jeden člen naší výpravy pak dal každému dítěti bonbon. Všichni ho drželi mezi prsty a olizovali ho, protože je nenapadlo prostě si ho strčit do pusy a cucat. A ten chlapeček začal po vzoru ostatních olizovat skleněnou kuličku, protože vypadala podobně jako bonbon. A to mi přišlo hrozně autentické. Říkal jsem si: „Tak tohle je Afrika! Tohle mi ta cesta měla dát.“

Návrat domů pro vás musel být docela šok.

Když jsem letěl domů, byly nad Evropou mraky. A já jsem na ně koukal a říkal jsem si: „Zvládl jsem to! Mám krásné vzpomínky, hromadu fotek a suvenýrů.“ A když jsem se blížil k zasněženým Čechám, tak mě napadlo: „Ne, já ještě nechci, aby to skončilo. Pojďte, obraťte to! Vrátíme se…“ I když už jsem se těšil, až se vyspím ve své posteli, připojím se na internet a dám si horký čaj ze svého hrnku, začínala mi chybět ta výzva. Ten pocit, kdy si člověk koupí párky a doufá, že po nich nebude mít střevní potíže. Ten pocit, kdy děláte něco obyčejného, ale úplně jinak. A úplně někde jinde.

Tanzánie den po dni

Celé putování Miroslava Drahoše den za dnem si můžete prohlédnout také na mapě níže.

Zobrazit místo Tanzánie 12.-20. února 2013 na větší mapě

Další zajímavé rozhovory najdete ZDE.

autor: Magdaléna Nádvorníková