Úspěch vidím v každém dobrém rozhovoru, říká Zuzana Procházková

Každý týden od pondělí do čtvrtka se Zuzana Procházková věnuje romským dětem. Dopolední činnost v kanceláři střídá přímá práce s klienty. Její snahou ale není dětem pouze vyplnit volné odpoledne.

Zuzana Procházková se chtila stát dobrovolnicí už na gymnáziu.Foto: Mariana Kosícková

Čtyři dny v týdnu pracuje Zuzana Procházková s asi patnácti mladými Romy. Klienti se v klubu mohou zúčastnit besed, zajímavých aktivit nebo doučování. Organizovaný program ale není hlavní činností klubu. „Nejsme centrum volného času. Snažíme se o sociální práci," říká studentka, která pracuje v Nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež Pavlač.

Jak jste se dostala k práci s Romy?

Na gymnáziu jsem se v maturitním ročníku rozhodla stát se dobrovolnicí. Chtěla jsem pracovat s romskými dětmi. Na internetu jsem zjistila, že bych mohla pracovat v klubu Pavlač. 

Neměla jste předsudky?

Ne, neměla. Práce s Romy mě zajímala. Šla jsem se podívat, jak to v klubu chodí, a zůstala jsem. Díky tomu jsem se rozhodla jít studovat sociální politiku a sociální práci.

Měla jste někdy kritické období, kdy už jste nechtěla pokračovat?

Jsou chvíle, kdy přemýšlím o smyslu své práce. Ale nikdy jsem nechtěla odejít úplně. Je důležité nestanovovat si velké cíle a vidět úspěch v každém dobrém rozhovoru. Mám radost, když mluvím s klientem a pro něj to není jen ztracený čas. 

O čem si s vámi klienti povídají?

Mohou přijít s čímkoliv - když mají průšvih na sociálce, ve škole nebo třeba dluh v pojišťovně. Nikdo na ně nebude řvát, že jdou pozdě a své problémy měli začít dávno řešit. Snažíme se s nimi domluvit. Někdy se svěřují i s vážnými věcmi. Ale ne vždy, když se mnou mluví, potřebují pomoc. Někdo se chce jen vypovídat, aniž by něco konkrétního potřeboval nebo chtěl.

Nesnažíte se za každou cenu hledat řešení?

Snažím se s nimi mluvit. Ptám se například, proč nechodí do školy, co bychom mohli udělat, aby tam začal chodit. Můžu se také zeptat, co bude bez školy dělat. Na nic mi ale nemusí odpovídat a říct mi, že ho to nezajímá. Znovu už takové téma otevírat nebudu. I když z mého pohledu je špatně, co dělá. On je ale expert na svou životní situaci.

Napadl vás někdy klient?

Ne, nikdy. Často se setkávám se slovním konfliktem a vyhrocenými situacemi, ale nikdy se mi nestalo, že by mě někdo fyzicky napadl. 

Dokážete si vždy zachovat profesionální tvář nebo nad vámi někdy zvítězí emoce?

Nestává se mi často, že by mě někdo naštval, přestože naši klienti mají schopnost najít slabé místo. Na to pak útočí. Každý má téma, které se ho dotýká. Také proto jsme na službě vždycky dvě. Pracovník s chladnější hlavou by měl zasáhnout.

Jaké je vaše slabé místo?

Násilí na ženách je pro mě citlivé téma. Mám problém pracovat s klienty, kteří by v budoucnu mohli být nebo už teď jsou pachatelé domácího násilí. Třeba bijí svoji partnerku. Takového klienta raději předám kolegyni. 

Jak reagujete na kritiku a rasistické narážky na vaši práci?

Ze začátku jsem se pouštěla do každé debaty. Snažila jsem se vysvětlovat, že žádný problém není černobílý. Teď už na pře nemívám sílu. Mezi lidmi, které neznám, ani neříkám, co dělám. Lidé mají často potřebu se k mému zaměstnání vyjadřovat a na to nemám vždycky chuť.

Myslíte si, že je naše společnost rasistická?

Ano. Lidé mají hodně předsudků, které nejsou založené na pravdě. Říká se, že jsou Romové špinaví nebo nepracují. Takové věci říkají lidé, kteří o tom nic nevědí. Není správný ani pohled na Romy jako na jednolitou skupinu lidí, která žije ve vybydlených domech. Rodiny, se kterými pracujeme, mají doma takový pořádek, jaký já jsem nikdy neměla. 

Co vám dává sílu pokračovat?

Vědomí, že nás naše děti mají rády a klub pro ně něco znamená. Mám ráda kontakt s lidmi. Někteří sociální pracovníci potřebují lidem hodně pomáhat, mají spasitelský syndrom. Mě zajímají lidé a jejich příběhy. Ráda je poslouchám.

Mariana Košíčková