Učitel s velkým U, ten pouze nevzdělává, ale také vychovává, říká oceněná ředitelka

Ludmila Altmanová byla jednou z učitelek a ředitelek, které získaly od brněnského magistrátu ocenění za dlouhodobou tvůrčí pedagogickou činnost. Altmanová je ředitelkou základní a mateřské školy, kam dochází převážně romští žáci.

Brno – Ocenění za dlouholetou tvůrčí pedagogickou činnost u příležitosti Dne učitelů letos obdržely tři brněnské učitelky, mezi nimi i ředitelka ZŠ a MŠ na náměstí 28. října Ludmila Altmanová. Téměř třicet let pracuje s romskými žáky a říká, že by školu neměnila. „Vždy se mi vyplatilo být spravedlivá a důsledná. Respekt si nelze vydupat,“ říká o své pedagogické profesi.

Získala jste ocenění za dlouhodobou tvůrčí pedagogickou činnost. Jak to vnímáte?

Jsem ráda, že Magistrát města Brna vybral právě mě. Toto ocenění vnímám i jako ocenění náročné práce všech pedagogů naší školy a jako ocenění celé naší školy vůbec.

Jak dlouho učíte?

Učím téměř čtyřicet let. Moje aprobace je zeměpis, občanská výchova a pedagogika. Nyní mám i certifikát FEI, což je metoda Feuersteinova instrumentálního obohacování. Mám jak český, tak izraelský.

O co v té metodě jde?

Je to nová pedagogická metoda, ve které jde o práci s člověkem. Aby se do toho člověk zasvětil, musí vykonat minimálně 80 hodin. Žák dostane pracovní listy s předlohou, kde se spojují body, a umem přednášejícího se žák dostává dál. Jsou to chytré instrumenty, které mohou i hendikepovaného žáka posouvat krok za krokem dál. Touto metodou u nás ve škole vyučuje pět lidí a jedna učitelka v mateřské škole právě podstupuje školení. Je to dost drahé a škola by to při takovém množství neutáhla, takže jsme byli financováni externě. Kromě toho, že nějaké peníze stojí školení, tak škola musí nějak existovat, zařídit náhradního vyučujícího a podobně.

Vyučujete touto metodou?

My jsme s touto metodou ještě v plenkách. Zavedli jsme to do výuky loni, ale nebylo to příliš šťastné, protože třídy byly příliš velké. Letos jsme to udělali formou kroužků, vždy po deseti dětech ve skupině. Osvědčilo se nám, že v tom menším počtu je to lepší, že můžeme pracovat. Učím ale své skupinky jen jednou za týden a to je málo na to, abychom navázali bližší kontakty.

V čem je vaše škola specifická?

Jsme rarita v tom, že máme jednoletý kurz na úplné dokončení základního vzdělání. Mohou zde studovat žáci od 15 do 60 let formou dálkového studia. Navíc je to zadarmo. Po roce se dělají závěrečné zkoušky. Někteří tento kurz navštěvují souběžně se střední školou, která na ně tlačí. Mají odchozených například devět let, ale vyšli v sedmé třídě, protože v průběhu dvakrát propadli. Mají odchozeno, ale to studium je ukončeno neúspěšně. Úspěšné je, když opustím devátou třídu, ne sedmou.
Samozřejmě jsme škola, která vzdělává převážně romské žáky. Nechceme být taková škola, ale je to dáno tím, že tady žijí. Každý má právo si školu vybrat. V podstatě je zde povinná spádovost, ale to nemůže nahradit rozhodnutí zákonného zástupce.

Vaše škola se zapojila do reality show Třída 8.A. Proč jste se do toho pustili?

Kontaktovala nás sama Česká televize, která měla údajně více zájemců a vybrala si nás. Nebyli jsme tím úplně nadšení. Já osobně jsem proti tomu neměla nic, ale musela jsem mluvit s třídní učitelkou, žáky, rodiči. Když projevili zájem, Česká televize vybrala učitele a odborníky, kteří měli za úkol nám ukázat, jak se učí. Jenže to tak zcela nešlo. Ti učitelé přišli z odlišných škol. Učitelka češtiny z Karlových Varů, učitel dějepisu z Kutné Hory a brněnský učitel matematiky. Nabízeli jsme se, že jim ukážeme naše způsoby vyuky, ale nechtěli. Po týdnu zjistili, že to takto nejde, takže to byl trochu boj o přežití.

Jak na vás seriál působil?

První dva díly mi připadaly dost špatné, protože přicházela velká kritika. Přišel mi jeden opravdu vulgární email, posléze povzbuzující maily a další, ve kterých chtěli lidé vědět, jak to v té škole skutečně funguje, zda je to v seriálu reálné. V té třídě se odehrávaly věci, které se u nás běžně nedějí. Myslím, že to ta televize nezvládla. V jednom díle se objevila skrytá kamera, což jsme my nevěděli. Naštěstí nepoužili moc materiálu.

Jaké byly výsledky?

Byli tu čtyři dny v týdnu, přičemž se volně pohybovali po škole. Požadovali, aby ten seriál nevyzněl špatně ani pro školu, ani děti. Aby to zkrátka správně uchopili. Vysledky nebyly žádné. Něco se povedlo, něco vůbec ne, něco napůl. Ve třídě se potom učilo ve dvojících, naši učitelé museli pomáhat. Neviděli jsme žádné úspěchy, žádné navázání bližších kontaktů. Ať chceme nebo nechceme, tak si ty děti musíme získat, ať už je to na této škole, anebo jiné.

Každý z žáků měl nějaký ideál, co se týče jejich budoucnosti. Víte, jak to s nimi dopadlo?

Jedné dívce se narodila dcera. Po patnáctém věku hrají velkou roli rodiny a rodinní příslušníci. Dívky se brzy zamilují a zakládají rodiny. Šikovné žákyně z té třídy se drží, ale u kluků je to horší. Někteří opustili střední školy, pak šli ještě na učiliště, tak uvidíme. Stále udržujeme s některými kontakt, protože každý měsíc máme večerní kluby. Schází se zde současní i bývalí žáci a rodiče. Někteří se mají čím pochlubit, někteří ne. Pokud se nemají čím pochlubit, tak se neradi těchto akcí zúčastňují, protože to cítí jako prohru.

Jací jsou vaši žáci?

Máme žáky, kteří mají bakalářské tituly, a na druhé straně žáky, kteří páchají závažnou trestnou činnost. To jsou právě ty protipóly. Vidíme na webových kamerách někde v nákupním centru, že to jsou naši žáci. A pak máme těžší práci dostávat ty děti víc do povědomí, protože horší věci se pamatují déle a snáze. Někteří to někam dotáhnou, ale je pravda, že to nemají jednoduché.

Co byste řekla, že je na vaší výuce výjimečné?

V podstatě od začátku buduji vztah z žáky. Jako ředitelka školy učím pět hodin týdně. To je časově omezený úsek, ale snažím se chodit po škole, být v kontaktu, abych měla přehled. Chodím na první stupeň, který máme na ulici Stará, abych tu školu mapovala a poznávala lépe nejenom kolegy, ale abych vůbec poznala klima školy. Není na to žádný recept. Někde jsou ty vztahy hned od začátku velmi pěkné a přátelské a mohu na nich stavět.

Jak si lze děti získat?

Můžu si tu nacvičovat, co chci, ale musím mít hranice. Vždy se mi vyplatilo být spravedlivá a důsledná. Pokud řeším nějaký problém, přemýšlím, jak řešení konfliktu uchopit, aby to, co řeknu, bylo splnitelné. Nad něčím se hold musím povznést, ať se mi to líbí, nebo ne. Učitel s velkým U, ten jen nevzdělává, ale také vychovává, a právě na naší škole je to složitější a těžší. Myslím si však, že dobrý učitel má kromě A i to B, a to jsou ty vztahy, komunikace a příprava dětí do života.

Myslíte, že k vám žáci cítí respekt?

Alespoň to tak cítím, že z pozice ředitelky školy to mám trochu snazší. Ale nelze si to vydupat. To je právě ta mravenčí práce. Potřebuju, aby děti měly důvěru, ale nejdu do jejich nitra. Vše záleží na dané situaci. Romové jsou velmi impulzivní a mnohdy slyšíme vulgarity, takže s tím musíme pracovat. Že bych si něco vynutila, tak to ne, a respekt už vůbec ne, to je dlouholetá práce. Ale myslím si, že ho mám.

Kdybyste se mohla vrátit zpět, vybrala byste si jinou práci?

Jednou mě kolegyně přemlouvala, abych s ní šla k policii. Pan ředitel mi potom nabídl pozici zástupce ředitele, takže jsem zůstala, a později se stala ředitelkou. Nelíbí se mi, jaká jsme škola, ale jsme tady. Vybudovala jsem si tým lidí, kteří chtějí s romskými žáky pracovat, líbí se mi tady, a proto jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych zkusila jinou školu. Lidé, kteří tady pracují, odvádí kus práce. Snaží se, abychom všichni, dospělí i žáci, chodili rádi do školy. Vážím si práce učitelů a musím udělat vše pro to, aby mi neodešli.

Říkáte, že se vám nelíbí, že jste čistě romská škola. Co by se dalo dělat pro to, aby to tak nebylo?

Pracuji s Romy od roku 1990 a tvrdím, že je to běh na dlouhou trať. Mám projetý svět a všude vidím, že jednotlivá etnika se kumulují. Nevidím v tom zase takový problém. Na druhou stranu ale ta škola musí být otevřená. Nesmí to být uzavřená společnost. Vždycky říkám, že každý z nás má právo si vybrat, každého musíme respektovat. Pokud si nás někdo vybral, tak společnost by to měla respektovat. Dvě třídy neromských děti bydlí tady na Husové, ale nepůjdou sem. Takový je život. Až bude něco příkazem, tak to budeme respektovat, ale teď máme všichni možnost volby. Můžu mluvit, přesvědčovat, doporučovat, ale nic jiného.

Spolupracujete s ostatními romskými školami?

Nyní pořádáme desátý ročník Amari Kereka, ostatní romské školy se také účastní. Je to hudební a taneční festival, který si děláme sami, a myslím, že bychom se nemuseli stydět ani za přenos v televizi. Vystupují zde děti z různých částí republiky, program je zejména o tanci, zpěvu a hraní. Vystupuje až sto účinkujících, což vyžaduje velké přípravy. Nejedná se jen o žádnou vánoční besídku, ale je to opravdu na úrovni.

Jana Blahošová