U cvičení H.E.A.T. nezůstane kousek oblečení suchý

Shazovat před létem přebytečná kila mohou zájemci na programu H.E.A.T., který si v České republice získává stále větší oblibu. Co je na hodině čeká, jsem si vyzkoušela na vlastní kůži.

V Brně jsou zatím pouze tři místa, kde mohou lidé na toto cvičení zajít. Problém tedy nastal už na počátku, protože hodiny byly zcela obsazené. Jediná možná hodina, kde zbylo poslední místo, byla o půl deváté ráno. Se smíšenými pocity vcházím o čtvrt na devět do fitness centra Weisser na Hrnčířské ulici. Na recepci se svěřuji mladé sympatické slečně, že jdu na hodinu poprvé. ,,To nevadí, určitě to zvládnete. Jen řekněte před hodinou lektorce, že jdete poprvé,“ říká a s úsměvem mi podává klíče od šatny. V té se už chystá hlouček žen, které se evidentně znají a vesele zdraví každou nově příchozí. Na první pohled mohu říct, že věkový rozdíl mezi mnou a ostatními účastnicemi je asi dvacet let. Trochu mě to uklidní. Říkám si totiž, že když to zvládají ony, tak to zvládnu taky. Jenže ani pořádně nevím, co je to, co ony zvládají a já budu taky. Vím jen, že to má být cvičení na pásech.

Převlečená vstupuji do místnosti, kde stojí dvanáct pásů. Vypadají jako ty běžecké, ale při bližším ohledání zjišťuji, že fungují jinak. Jak se dozvídám od mladé štíhlé instruktorky Veroniky, mají pouze tři tlačítka. Jedno je na zvýšení záklonu pásu, jedno na snížení a jedním se reguluje zátěž. Upřímně si oddechnu. Čeká mě hodina chůze na pásu, který má jen tři tlačítka, a vedle mě šlape paní, která by mohla být klidně moje matka.

Modře vymalovaná místnost se brzy zaplní do posledního místa a hodina začíná výkřikem lektorky Veroniky ,,Jdeme na to, holky!“ V místnosti se zešeří, protože Veronika rozsvítí jen pár načervenalých bodových světel.

Pás musím rozpohybovat sama, což je první rozdíl oproti tomu, na který jsem zvyklá v posilově. Při chůzi se přidržuji madel, která jsou po stranách. ,,A jdeme bez rukou,“ křičí lektorka do hudby, která udává tempo celého cvičení. Zřejmě jsem zatím nepochopila fungování pásu ani fyziky, protože kdykoliv se pustím madel, pás se postupně zastaví. Ostatní v klidu šlapou dál. ,,Musíte pás zvýšit. Až budete v záklonu, můžete se pustit,“ poradí mi nakonec paní šlapající vedle. Pomalu ze mě začíná stékat pot a ruce se mi nepříjemně lepí na madla. Poprvé se podívám na hodiny. Šlapu přesně deset minut. Do konce hodiny tedy zbývá dalších padesát.

Stejně jako na spinningu se jde na písně, takže každý styl chůze trvá tak dlouho, jak dlouho hraje písnička. Po dvaceti minutách šlapání po rovině a do kopců už lapám po dechu, ačkoliv ženy, které by mohly být mé matky, si zvesela vykračují. Začínám mít vážnou obavu, že bych se konce hodiny nemusela dožít. V duchu se přesvědčuji, že je to jen krize a že to brzy pomine. Snažím se rozptýlit pohledem na velký plakát na jedné stěně. Je na něm krásné modré jezero a zasněžené vrcholky hor. Příště půjdu raději do lesa…

Z mého rozjímání mě probere další Veroničin výkřik. ,,Čekají nás dva kopce, dámy,“ oznamuje zvesela a otírá si pot do ručníku. ,,Půjdeme šest minut,“ dodává pro ty, kteří na rozdíl ode mě ví, co bude následovat. V následujících šesti minutách, kdy už se mi zřejmě nedostatečně okysličuje mozek, dojdu k přesvědčení, že pokud existuje peklo, pak vypadá přesně takto. Tričko, které mám na sobě, už bych mohla ždímat.

,,Šest minut je za námi, ale ještě není konec. Toto je speciální prodloužená hodina,“ směje se Veronika a ostatní se k ní přidávají. Možná, že jsem umřela a jsem opravdu v pekle. Byl to vtip a já byla jediná, kdo se nesmál. Šlapeme na pomalou písničku, abychom zklidnili dech. Přichází posilování, které se v porovnání s předchozími čtyřiceti minutami zdá zcela jednoduché. Na závěr si důkladně protahuji tělo a hlavně nohy, abych mohla zítra sejít ze schodů. Z hodiny odcházím propocená od hlavy až k patě a s blaženým úsměvem vítěze maratonu. ,,Tak zase zítra holky,“ loučí se v šatně ty, které by mohly být mými matkami a které se nestihly ani pořádně zpotit. ,,Tak zase někdy,“ říkám si.

Zuzana Pospíšilová