Tvrdili mi, že to nejde, já oponoval, že jde, říká režisér Fatka

Nejdříve práci režiséra dělat nemohl, teď už si není jistý, zda ji dělat chce. Mezi jeho nejznámější pořady patří televizní série koncertů Sólo pro... nebo práce v divadle Husa na provázku. Řeč je o Vojtěchovi Fatkovi, jeho práci a dnešní televizní zábavě. 

Vojtěch Fatka pochází z Brna. Narodil se v dubnu roku 1959. Vlastnil koňský ranč, který provozoval se svojí ženou. V současné době je rozvedený a stará se syna Vojtu, kterému je jedenáct let. V divadle Husa na provázku začínal jako kulisák, poté pracoval v Dětském studiu. Po čase mu nabídli místo asistenta režie v České televizi, a tak se dostal ke svému řemeslu.

Jak jste se svou kariérou začínal?

Začínal jsem jako kulisák v divadle Husa na provázku. Potom jsem nastoupil na vojnu. Po vojně už jsem v divadle dělat nemohl, a tak jsem se dal na figuranta v geometrii. Tam bylo plno disidentů a různých sociálů.

Neměl jste strach, že Vás režim k režírování nepustí?

Doba byla divoká, v něčem blbá a v té blbosti někdy i kouzelná. I když to může být jen obranná reakce, člověk si i pitomé věci časem trochu „zbájní“.

Studoval jste nějaké speciální obory kvůli práci režiséra?

Já jsem chtěl vždycky studovat filmovou a televizní fakultu (FAMU), ale z politických důvodů jsem nikdy nemohl. Později už jsem se hlásil jen pro srandu. Až po revoluci mi řekli, abych pořád nemluvil a ukázal, co dovedu.

Co Vás na práci nejvíce bavilo?

To je obecně asi celá režie. Když člověk může dát dohromady lidi, které ta práce baví, a vytvořit s nimi něco úžasného.

Bylo něco, u čeho jste si říkal, že to mohlo být lepší?

Ne lepší, ale jiné. Já měl vždycky rád vtipy od Renčína a rozhodl jsem se, že je zfilmuju. Kontaktoval jsem ho a on mi řekl, že to nejde. Já mu oponoval, že jde a že se pak sejdeme a probereme to. Natočili jsme jich asi deset, šel jsem za autorem, on se na ně podíval a přiznal, že to půjde a že máme volnou ruku. Dál jsme v tom ale nepokračovali.

Z jakého důvodu?

Je to dobou. Zábava je dnes laciná, naproti tomu Renčínovy vtipy jsou chytré, ale i drsné. Málokdo se v nich najde. Teď všechno simulují reality show.

Co v televizi sledujete Vy?

Dokumenty, především historické a přírodovědné. Každý, kdo chce v televizi koukat na něco pořádného, skončí u dokumentů. V televizi jinak dávají vaření, tancování a zpívání. To jsou tři věci, které už mi lezou krkem.

Máte někdy při sledování televize sklony k workoholismu, komentujete pořady?

Já tomu neříkám workoholismus. Hodně lidí u televize vidí chyby. Myslím, že té práci chybí profesionalita. Ale možná je to jen generační odstup. Televize se jako médium stále hledá.

Pracujete teď na nějakém konkrétním pořadu nebo jste na volné noze?

Po revoluci jsou vlastně všechny kreativní složky počínaje kameramanem, střihačem a režisérem na volné noze. Na jednu stranu je to dobře, že nejsou nějak trvale svázaní s jednou televizí, na druhou to je, jako by si pekárna pronajímala pekaře. Dneska se formáty koupí z ciziny a jen přizpůsobí zemi. Zatímco mě bavilo najít si téma, zpracovat ho a zrežírovat. Chybí kreativita, všechno se automatizuje.

A co Vás tedy zaměstnává nejvíce v současnosti?

Nejvíce asi péče o syna. Člověk pořád přemýšlí, co by té televizi nabídl, ale aby to bylo k něčemu a nemusel se za to stydět.

Při ohlédnutí za svojí kariérou, na co jste skutečně hrdý?

Nevím, jestli bych řekl hrdý, ale největší satisfakci jsem cítil po revoluci v Kanadě. Točili jsme tam se Žalmanem (folková kapela pozn. redakce) jeho cestu. Pozvali ho čeští imigranti, žili jsme u jejich rodin. A jeden povídá, že nám ukáže, jak se ty pořady mají dělat správně. Pustil nám pořad s trampskou muzikou, já se na to podíval a zjistil, že to je moje práce. Tak to bylo asi zatím největší zadostiučinění, co jsem zažil.

Lada Suchánková