Trierův Antikrist překračuje běžné meze

Nový film Antikrist je přehlídkou nejtemnějších stránek ženského nitra, které jsou servírovány bravurními filmařskými prostředky. Ten kdo se ovšem na film nepřipraví, bude mít potřebu klopit zrak.

Z počátku se film jeví jako čiré psychologické drama. Páru zemře při nešťastné nehodě dítě a žena se zcela zhroutí. Muž naopak potlačuje své pocity a sám se postaví do role jejího opatrovatele a terapeuta. Otevřené sexuální scény balancují přesně na hranici uměleckého ztvárnění sexuality a pornografie. Chtíč totiž prochází celým filmem jako jeden ze základních ženských elementů, který se střetává s rozumem a potlačuje trýznivé myšlenky. Právě ale ztvárnění niterných představ a snů je hlavní silou celého filmu a přebíjí i výborné herecké výkony Willema Dafoa a Charlotte Gainsbourg. Je nutné ale také zmínit, že některé výjevy jsou poměrně obtížně čitelné. Děj je rozdělen do tří kapitol - žal, úzkost a zoufalství. Záchvaty ženy se přeměňují ve stavy naprosté nepříčetnosti a sebepoškozování. Jsou zde silné odkazy na Freudovo a Jungovo pojetí psychologie. Například při stavu hypnózy se vnitřně žena uzavírá do jisté formy ráje, který představuje chata na samotě uvnitř lesa. Příroda a její kruté zákony přežití jsou v autorově pojetí metaforou přirozeného zla, ve kterém rodiče pojídají své potomky a zvěř umírá potrhaná v bolestech. Ovšem z jistého místa bezpečí, kterým měl být onen dřevěný srub, se v závěrečné části filmu stává dějištěm brutálních scén, v nichž z ženy vystoupí všichni skrytí démoni. Na sebepoškozovací scénu s nůžkami, která také bývá označována za nejvíce kontroverzní,je opravdu těžké se dodívat. V určitých momentech film opravdu překračuje jisté meze. Nabízí tak jedinečnou sondu do temného pojetí ženství, která běžnou hollywoodskou produkci převyšuje téměř ve všech ohledech, kromě snadné stravitelnosti publikem.

Miroslav Kynčl