Trapasy aneb Dramatický kroužek zadarmo

Trapné chvíle. Zažívá je každý. Někdo častěji, jiný méně. Téměř všechny nás spojuje nenávist k nim a podvědomá fóbie z takových situací. Já je naopak miluju.

Slovo trapas mně vždy evokovalo anglický výraz trap – past. Pokud člověk zažívá trapas, je svým způsobem chycen do pasti. A to do pořádné. Jedinec v lepším případě trochu zčervená a s omluvou odejde z místa činu. V tom horším se zamkne do svého pokoje, odkud nehodlá minimálně další rok vystrčit nos. Ale proč? Říká se, že z každé chvíle v životě se musíme snažit vytěžit maximum. Já těžím z trapasů. Mám ráda divadlo. A mám ráda hry. Trapasy mají tu krásnou vlastnost, že jsou nečekané a téměř vždy tematicky originální. Proč tedy utrácet peníze za dramatické kroužky nebo larpy, když můžete svého vnitřního herce vypustit v těchto situacích?

Třeba onehdy, když jsem poprvé jela na tělocvik, na kick box aerobic. Abych snad nepřišla pozdě, přijela jsem na sportovní fakultu o dobré tři čtvrtě hodiny dřív. Ještě jsem se zeptala na recepci, kde se daná tělocvična nachází. Pro jistotu, abych náhodu nevlezla do špatné místnosti. Tělocvičnu jsem našla, později i šatnu, kde jsem se převlékla a čekala na druhou hodinu odpoledne, kdy měl kick box začít.

Za minutu dvě jsem vystartovala. Přišla jsem k prosklenému sálu, kde měla výuka probíhat. Překvapilo mě, že uvnitř už sedí skupinka lidí i s lektorkou. Vešla jsem do dveří se sklopenýma očima a omluvou kvůli pozdnímu příchodu. Studenti seděli v kruhu a ponožkách. Tak jsem si vyzula tenisky a usedla k nim. Všichni se na mě dívali jako na vyvrhela, který nezná čas. Rozhodla jsem se to přejít a zaposlouchala jsem se do instrukcí.

„Když na vás někdo zaútočí, taková jednoduchá a pohotová zbraň jsou třeba klíče. Nebo sprej, lak na vlasy, cokoliv, co najdete po ruce," vysvětlovala lektorka. Aha. Nejspíš popisuje způsoby, jak se ubránit a přitom nikoho nenakopat. Když je to ten aerobic kick box. „Hlavně zbytečně, třeba v hospodě, nevyvolávejte rvačky. Raději se stáhněte nebo odejděte," pokračovala. Souhlasím. Protože když budeme tak skvěle ovládat kick box, mohli bychom protivníka lehce zranit. „Tak a teď si vyzkoušíme nějaké triky k sebeobraně," zavelela, načež se všichni zvedli a ve dvojicích se začali pošťuchovat. Tohle už sice bylo od aerobiku trochu vzdálené, ale proč se nenaučit něco nového.

Po krátkém cvičení jsme si opět sedli do kruhu. To jsem už ale začala mít onen divný pocit, že něco nehraje. „V tomto kurzu se naučíte, jak se nejlépe bránit. Ale musíte si dávat pozor, abyste protivníkovi neublížili zase moc. Mohli by vás zažalovat a … ." Slova vyučující jsem přestala vnímat. Najednou mi došla zásadní věc. Tohle není kick box aerobik! Tohle je sebeobrana!

V tento okamžik přichází na řadu ona trapná situace. Co dělat? Mám se zvednout po půl hodině výuky a přede všemi se omluvit, že jsem si hned neuvědomila, že tohle není aerobik, ačkoli každý normální člověk by na to přišel hned? Mám prostě popadnout tenisky, utéct a už se nikdy nevracet? Ne! Teď je přece vhodná chvíle oprášit své herecké znalosti a nastoupit na scénu improvizace.

Běhám po sále a snažím se vyhnout ranám domnělého protivníka. Představím se jedné studentce jménem a začínám si s ní povídat o počasí a o sportu. Aktivně přispívám do diskuze na téma, jak se nejbezpečněji dostat v noci domů. Po skončení hodiny zatleskám učitelce za skvělou lekci a s ostatními jdu do šatny. Přitom se ptám další studentky na informace ze začátku výuky - s omluvou, že jsem dnes nějak nestíhala. Ještě chvíli si povídáme, načež si mě změří pohledem - od hlavy - přes povislé náznaky svalů - až k nevytrénovaným nohám. Najednou se zeptá: „Ty nejsi ze sportovky, že?"

Trochu znejistím. I kdybych hrála sebevíc přesvědčivě, má mizerná fyzička by mne prozradila. „Ne, já jsem normálně z … masaryčky," odpovím trochu přiškrceně. „Aha," řekne. „To je divné, protože mám dojem, že tato sebeobrana je jenom pro sportovce."

Ano. I takové chvíle mohou nastat. Vzpomenu si na svoji roli, vzpřímeně se postavím a hrdě prohlásím: „Já jsem tady na výjimku!" Na výjimku do sebeobrany pro sportovce, kde je každý semestr nával jak v Tescu o Vánocích. Jsem prostě třída. Pochybným „aha" se kolegyně loučí a odchází domů. Stejně jako já. Spokojená, usměvavá, se vztyčenou hlavou, ačkoliv vím, že se tady nějakou chvíli určitě neobjevím.

A proto radím. Neplaťte za amatérské hry. Nenavštěvujte dramatické soubory. A nevyhýbejte se trapasům.

Autor: Romana Pištěková

Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/