Toulavé boty mám odjakživa, říká studentka z Brazílie

Jednatřicetiletá Helen Pelipecki pochází z Brazílie. Doma už ale nebyla více než čtyři roky. Po studiích ve Spojených státech amerických se vydala do České republiky. Šla za láskou.

Helen Pelipecki se narodila na brazilském ostrůvku Sao Vicente, který leží asi hodinu cesty od Sao Paula. Její otec pocházel z Polska, matka ze Španělska. „Už jako malá jsem se zajímala o cizí kultury. Sama jsem se učila anglicky a později jsem začala pomáhat cizincům, kteří přijeli do Brazílie,“ vysvětluje tmavovlasá žena. Postupem času jí už ale nestačily popisy světa od druhých a rozhodla se, že musí něco zažít na vlastní kůži. Její otec byl ale zásadně proti. „Moje matka zemřela, když mi bylo teprve osm let, zároveň jsem byla nejmladší dcera. Tatínek mě hodně chránil a nechtěl mě nechat odjet,“ vypráví.

Změnilo se to v roce 2009. Na své narozeniny jí dal otec letenku do Spojených států. Uvědomil si, že dobrá znalost angličtiny bude výhodná pro dceřinu budoucí kariéru. Původní plán zněl, že mladá Brazilka v Americe zůstane maximálně tři měsíce. Pár dní nato ale otec dostal mrtvici a zemřel. „Tatínek byl pro mě nejlepším přítelem. Vždy mě učil, že v životě si můžu vybrat – buď budu obětí, která si jen stěžuje na život, nebo budu bojovat. I přes špatné okolnosti můžu mít krásný život a dodávat odvahu ostatním. Rozhodla jsem se bojovat,“ říká a ve tváři se jí objevuje odhodlaný výraz.

Když opouštěla Brazílii, bylo jí sedmadvacet let. Očekávala, že změna jí pomůže snáz se vyrovnat s otcovou smrtí. V té době už měla na saopaulské univerzitě vystudovaný portugalský a italský jazyk. V americké Atlantě začala studovat učitelství angličtiny. Z plánovaných tří měsíců v USA se vyklubaly téměř čtyři roky. Při studiích potkala svého přítele Čecha Josefa. „Všechno nasvědčovalo tomu, že mě čeká přesun do České republiky,“ usmívá se. Do Česka přijela před osmi měsíci a hned se zapojila do Mezinárodního studentského klubu Masarykovy univerzity, aby pomáhala cizincům i místním, kteří se chystají vycestovat. „V současnosti mě zaměstnávají hlavně pochůzky po úřadech, abych tu mohla na nějakou dobu zůstat. Zároveň jsem pořád v kontaktu s univerzitou v Sao Paulu a píši dizertační práci. Tady v Brně bych se od září ke studiu portugalštiny a italštiny ráda vrátila,“ prozrazuje své plány mladá žena. Češtinu ale zatím neovládá. „Mluvím polsky, takže doufám, že naučit se česky nebude takový problém. Teď umím jen základní slůvka, mezi nimi samozřejmě pivo. To bylo první slovo, které jsem se musela naučit,“ směje se studentka.

Češi jsou podle Pelipecki chladnější než Brazilci, přesto ale velmi přátelští. Líbí se jí na nich velká láska k dětem a ke zvířatům. „Překvapilo mě množství psů, které tu lidi mají. Psi jsou všude, dokonce i v restauracích nebo kavárnách. Je naprosto normální, když si muž nese malého pejska v tašce. To by se v Brazílii nestalo. Muži si tam pořizují jen obrovská plemena, jinak by se styděli,“ poukazuje na rozdíly v kultuře. Dalším překvapením pro ni byla zima. Musela se učit, jak nosit více vrstev, aby nezmrzla. „Někdy mám pocit, že s sebou zimu vozím. Když jsem přijela do Atlanty, byla tam nejchladnější zima za třicet let. Když jsem přijela sem, byla tu jedna z nejdelších zim vůbec,“ vypráví. Oproti domovu je to pro ni obrovská změna. „Zima v Brazílii znamená dvanáct stupňů nad nulou. V tu chvíli už rodiče odmítají pustit děti z domu. Tady se v minus pětadvaceti lidé procházejí se psy a venku si hrají děti, které vypadají jako malí astronauti,“ směje se Brazilka.

I když je v Česku spokojená, chybí jí brazilská příroda a moře. Někdy postrádá také větší projevy emocí, na které je z domova zvyklá. „V Brazílii jsem nebyla už čtyři a půl roku. Teď ale překládám pro počítačovou firmu, která expanduje i na tamější trh. Doufám, že se tam dostanu alespoň pracovně. Mám z toho trochu strach, protože nevím, co mě čeká. Odvykla jsem si na horko a na to, že Brazilci jsou opravdu hluční. Za dobu, co jsem pryč, jsem se musela naučit být více rezervovaná,“ vysvětluje s úsměvem studentka.

S přítelem přemýšlí o založení rodiny. Ještě ale neví kde. Mohou skončit v Peru nebo v Rakousku, nebrání se ničemu. „Otec vždy říkal, že jsem velká cestovatelka. Když mi byly tři nebo čtyři roky, zmizela jsem z domova. Nikdo nevěděl, kde jsem. Po pár hodinách mě přivedla sousedka. Našla mě s batohem dva bloky od našeho domu. V ruce jsem držela lahev s mlékem na svačinu. Když se mě zeptala, kam mám namířeno, řekla jsem, že chci vidět svět. A to mi zůstalo,“ končí své vyprávění mladá žena.

Autor: Sabina Netrvalová

Více studentských příspěvků najdete zde.