Tereza Tesařová se už na střední škole rozhodla, že se vydá jinou životní dráhu než spolužáci. Zatímco její vrstevníci zamířili na vysokou školu, ona začala rozjíždět své vlastní podnikání. Podle ní totiž není titul důležitý.
Škola, základ života. Přesně s tímto známým příslovím nesouhlasí devatenáctiletá Tereza Tesařová. Namísto nástupu na vysokou školu rozjíždí vlastní byznys, který ji umožnil se zcela odpoutat od rodičů a postavit se na vlastní nohy.
Co je přesně náplní vaší práce?
Dělám takzvané plavání kojenců neboli vaničkování - plavání kojenců a batolat. To znamená, že matkám v jejich domácím prostředí ukazuju, jak cvičit ve vaně s dětmi, které jsou nejčastěji ve věku do šesti měsíců. Jedná se o cvičení ve vodě, která rozvíjejí dítě v psychomotorickém vývoji. Ve vodě posilujeme svaly, které má kojenec používat při normálních pohybech.
Nabízím vždy série lekcí, jejichž počet záleží hlavně na věku dítěte, ve kterém ke mně začne chodit. Nejčastěji začínají od šestého týdne a končí v šesti měsících. Je to ale individuální, s rodiči respektujeme pokroky kojenců a podle toho plánujeme další cvičení.
Většinou to chodí tak, že při první lekci ukážu matce základní práci s dítětem - několik cviků, které ji nechám zopakovat. Do dalšího plavání matky s kojencem cvičí a potom postupně přidávám další cviky.
Čím tato cvičení pomáhají dětem?
Tato cvičení ve vaně mají několik výhod pro děti i jejich matky. Zaprvé se při vaničkování pohybuje dítě ve vodě, což je pro něj přirozené prostředí. Dále to představuje učení dítěte zapojovat správné svaly, což dítě následně aplikuje při normálních pohybech mimo vanu. Začínat ve vodě je pro něj snazší, protože ho voda nadnáší. Pokud matka dítě nekojí, tímto se mezi nimi může zvyšovat důvěra. Mnohé matky ocení i to, že se dítě ve vodě unaví a ony si mohou po lekci odpočinout.
Jak jste se dostala k práci s dětmi?
Byla jsem na střední škole, chodila jsem na taneční hodiny a potřebovala peníze na šaty a lekce. Mamka přišla s tím, že její kamarádka plave s malými dětmi. Šla jsem se podívat na plavání s dětmi od šestého měsíce. To mě zaujalo a řekla jsem si, že to chci dělat taky. Udělala jsem si certifikaci, díky které jsem mohla provozovat kromě plavání batolat i plavání kojenců. Navíc jsem tam potkala Vandu Schreierovou, jež vaničkování už provozovala a která mě více zasvětila do tohoto světa. Vykašlala jsem se na plavání batolat a vrhla jsem se na vaničkování kojenců.
Jak jste kombinovala práci se školou?
Tou dobou jsem byla na střední škole. Měla jsem velké problémy, protože plavání kojenců bylo hlavně dopoledne. Ale měla jsem hodně přívětivou třídní učitelku, která mi ty hodiny omlouvala, protože se jí líbilo, jakou mám práci.
Já jsem byla rozhodnutá, že se plaváním kojenců uživím a skončím se školou. Jenže mamka chtěla, abych aspoň střední školu dokončila. Díky ní jsem ji nakonec absolvovala, i když jsem nechtěla. Chtěla jsem jít pracovat. Měla jsem vizi, že si založím vaničkovací klub. Myslela jsem si, že když budu pracovat, budu mít dostatek peněz. Viděla jsem se v práci, ne ve škole. Potom ale přišlo období, kdy jsem měla málo práce, maximálně jedno plavání týdně. Tehdy jsem si uvědomila, že bych se tím nemusela uživit a rozhodla jsem se dokončit střední školu.
Proč jste nechtěla jít na vysokou školu?
Myslím si, že vysoká škola není zaručenou cestou k úspěchu. Všichni se tím řídí, ale když jdou na vysokou školu, stejně slyší, že potřebují zkušenosti. Titul bez praxe je nic. Dalších pár let svého života stráví tím, že se v praxi učí to, co do té doby viděli jen na papíře.
Navíc jsem pochopila, že lidem něco dávám a že na to nepotřebuju mít žádnou vysokou školu. Stačila mi praxe a sebevzdělávání. Práce mě rozhodně posunula mnohem dál, než kdybych seděla za lavicí ve škole.
Jak trnitá je cesta k vlastnímu podnikání?
Hodně. Momentálně jsem ve fázi, kdy si zařizuji živnost plavání kojenců. Zatím pracuji pod Vandou Schreierovou. Ona podniká v plavání kojenců v Praze, já pro ni tedy představuju jakousi brněnskou pobočku. Beru to ale jako poslání, takže budu ve své práci pokračovat.
Tereza Tesařová
Narodila se 4. 12. 1996 v Brně, kde studovala základní a později i střední pedagogickou školu. Od základní školy hrála na klavír, od jedenácti let se věnovala zpěvu a od střední školy tanci. Na začátku čtvrtého ročníku střední školy se vším přestala a začala se pracovně věnovat plavání kojenců. Jejími největšími zálibami jsou v současnosti děti a vaření.
Autor článku: Jan Pánek
