Taneční aneb sentiment starých, zašlých časů

Taneční. Sedm písmen, která nutí dospívající protáčet oči v sloup. Při zvuku toho slova se naše matky často zasnívají, babičkám vlhnou oči a dědečkům i otcům vyvstává na rtech šibalský úsměv. 

Dívám se na teenagery, jak zápasí s vlastním tělem, snaží se zkoo

rdinovat pohyby nohou a potí se v oblecích. Je tomu už pár let, co jsem já sama stála na tomhle parketě, celá nesvá ve večerních šatech. Na balkóně a u dveří, v improvizovaném hledišti na několika řadách židlí, sedávali rodičové a kamarádi a drželi palce. Teď tu sedím já, pohybuji špičkou boty do rytmu hudby stejné kapely, jaká tu hrávala před lety, a cítím zvláštní nostalgii. 

Jako by se nic nezměnilo. Tentýž mistr, působící uhlazeně a vpravdě gentlemansky. Jeho obočí však vyletí nahoru, jakmile někdo vyrušuje a nedává pozor. Mistrová stejně jako tenkrát brousí po okraji parketu a opravuje páry bezradně šlapající zelí. Kapela vyhrává pořád stejné, nestárnoucí melodie, možná jen bubeník maličko zešedivěl. Štíhlé dívky v krásných princeznovských šatech tančí vedle káčátek, která sní o chvíli, kdy se promění v labutě. Nemotorní kluci s rašícími kníry pod nosem závistivě pokukují po těch několika jedincích, kteří vypadají starší a užívají si zájmu děvčat. Někdo se pohybuje s nenucenou lehkostí, které schází jen trochu taneční praxe. Jiní pánové zoufale neslyší rytmus a vláčí své partnerky s razancí tanku po parketě, až odlétávají třpytky z drahých šatů. Ti nejbázlivější se nechávají slečnami vést. Najednou mistr zahlásí přestávku a jako kouzlem se všichni proměňují. 

Nádherně upravené dívky stojí s pivem v ruce venku a pokuřují. Z nemotorných tanečníků se v předsálí stávají ramenatí drsňáci s panáky zelené v rukou. Společenské oblečení najednou nepůsobí úsměvně, ale vyloženě kýčovitě. „Hele, vole, to ti musim říct jako, jak sem se včera strašně vožral. Sem zas byl úplně kantáre,“ haleká kluk s rozepnutou košilí a uvolněnou kravatou na kamaráda u baru. Zvenčí přicházejí s hlučným smíchem kouřem načichlé slečny a kadencí výrazů, za jaké by se nestyděl ani dlaždič, naprosto uzemňují okolostojící rodiče svých kolegů z tanečních. Vzpomínám si na slova mojí kamarádky Lenky, která ve svých patnácti letech rebelsky utíkala z tanečních se slovy, že je to všechno „strašná přetvářka, hrajem si tam na minulý století nebo co, ale přitom je to dneska už všechno jiný“. Myslím, že tihle puberťáci by s ní určitě souhlasili. A je mi z toho smutno.

Náhle zazní zvonek a všichni se hrnou zpátky na parket. Ze lvů salónů se znovu stávají beránci pod přísným dohledem mistra. Jeho dlouhý, pečlivě upravené knír mi vždycky evokoval policejní oficíry z dob dávno minulých. Na drzé výrostky to výborně zabírá. Barevné skvrny krouží po sálu a já se znovu nechávám unést vzpomínkami na své vlastní taneční. V tom mě z myšlenek vytrhává povědomý hlas. 

„Smím prosit?“ Přede mnou stojí Pavel, můj partner z tanečních a bývalá platonická láska. Bez váhání vkládám svou dlaň do jeho a vstávám ze židle. Stačí chvilička, abychom se rozvzpomněli, jak sladěným párem jsme bývali před lety. Po pár nesmělých krocích se vznášíme v rytmu důvěrně známého anglického waltzu. Jde nám to skvěle. Stejně jako tenkrát. 

Ve vteřině zapuzuji myšlenku, která na mě doléhala po „prozření“ o přestávce - že taneční jsou jen uměle vyvolávaným duchem starých, zašlých časů. On totiž ten svět, ve kterém jsou pánové dvorní a vždycky rozhodně vedou, ten svět, ve kterém se dámy chovají jako dámy a nechají se vést, TEN svět existuje. Existuje v nás. Taneční a plesy, to jsou všechno jen způsoby, jak na něj nezapomenout. Bohužel na to často přicházíme až dávno po tanečních. Teď už dobře chápu ty dojetím zvlhlé babiččiny oči a maminčin zasněný výraz. Jsem na tom úplně stejně.

Lucie Vyčichlová