Tajná přání studentů se vejdou na jeden papír

Brněnští studenti dostali za úkol namalovat svá nejtajnější přání, aneb jak to vypadá, když studenti připraví kreativní odpoledne pro studenty.

Lékařská fakulta Masarykovy univerzity v Brně, čtvrteční odpoledne, pár minut před pátou hodinou. Chodby jsou vylidněné, všude panuje téměř posvátné ticho, jen u vchodu si vzrušeně špitají dvě dívky. Ta menší z nich, tmavovláska v šedém svetříku, ukazuje na dveře s nápisem Arteterapie. Obě kamarádky už

spěchají do učebny, která se pouze na dnešní odpoledne proměnila z přednáškové místnosti na útulný pokoj plný měkoučkých polštářů, bílých listů papíru, tužek, pestrobarevných pastelek, fixů a voskovek.

V učebně netrpělivě postává skupinka studentů. Je přesně pět hodin a studentka psychologie zahajuje workshop terapie uměním pro spolužáky z celé univerzity. „Pohodlně se posaďte na polštářky, opřete si záda o stěnu a uvolněte se,“ nabádá lektorka s úsměvem účastníky terapie. Představuje se jako Tereza a prozrazuje, že by se po skončení studií ráda věnovala právě arteterapii. „Nejde o klasickou formu terapie, ale spíš o způsob sebepoznání, kterým se o sobě můžete dozvědět něco nového. Něco nakreslíte a pak nad tím budete přemýšlet a ujasňovat si životní priority“ stručně vysvětluje lektorka a rozdává dychtivým studentům čisté papíry. Sešlo se jich kolem třiceti, hltají každé slovo a podle pokynů lektorky překládají papíry na šest stejných částí, do kterých budou kreslit svá přání.

„Je důležité uvolnit se, vyprázdnit svou mysl, abyste se pak lépe soustředili sami na sebe a na své představy,“ zdůrazňuje lektorka a snaží se natěšené účastníky trošičku zklidnit. Studenti se ještě chvíli hašteří o naducané polštáře a atraktivní místa k sezení, a když rozruch utichne, každý už se rozvaluje na měkoučkém polštáři a lektorka může začít s terapií. „Zavřete oči,“ šeptá sametovým hlasem do ticha. „Představte si, že jste v krásném parku, okolo vás je plno stromů a všude voní rozkvetlé květinové záhony,“ barvitě popisuje a provádí studenty imaginárním parkem v jejich představách. Na konci jejich půlhodinového fantazijního putování se setkávají s kouzelným dědečkem z pohádek, který každému slíbí vyplnit pět přání.

Studenti na povel otvírají oči a prostorem se opět nese zanícené štěbetání. Úkolem, kde mohou konečně projevit svůj umělecký um, je přenesení představ pěti přání na papír. „Snažte se nakreslit, co jste si od

kouzelného dědečka přáli. Nemusí jít jen o konkrétní obrazy, ale můžete používat i symboliku, náznaky a abstrakci,“ povzbuzuje lektorka k tvorbě a připomíná, že mohou kreslit, jak dlouho chtějí. Studenti se okamžitě vrhají na pastelky a voskovky, hlasité klábosení střídá zvuk tužek svištících po papíře.

Tři čtvrtě hodiny kreslení se chýlí ke konci a všichni účastníci už mají kresbu hotovou. Někteří ji nadšeně ukazují kamarádům a vysvětlují, co si přáli, protože mnohé kresby jsou tak abstraktní, že jejich význam zná jen sám autor. Jiní své obrázky skrývají a označují za soukromou věc. Jak kdo uzná za vhodné. „Teď svých pět přání očíslujte podle důležitosti, kterou pro vás mají,“ prozrazuje lektorka příští postup. „Na každé přání se dívejte zvlášť a přemýšlejte o pocitech, které ve vás vyvolává,“ doplňuje a nechává účastníky na pospas jejich emocím a představám.

Dalším úkolem je vybrat si ještě jedno, v pořadí šesté, přání. To má být však tajné, takže poslední přání kreslí studenti na papír schovaný v krabici, aby na něj nebylo vidět. „Teď si představte, že kouzelný dědeček je už hodně starý a nesvede tolik kouzel jako za mlada, a proto se musíte jednoho z vašich přání vzdát,“ vysvětluje lektorka a opakuje postup odebírání přání, dokud nezbude jen poslední, to nejdůležitější. Tím jsou úkoly splněny. Každý účastník má svá přání přehledně seřazená na papíře a snad i jasnější představu o svých životních prioritách. „Teď už víte, co je pro vás nejdůležitější. Měli byste zaměřit svou energii na dosahování těch opravdu důležitých cílů, abyste ji zbytečně neplýtvali na nepodstatné,“ zakončuje usmívající se lektorka jednoduchým rozuzlením významu celého workshopu.

Arteterapie se blíží ke konci a lektorka ještě diskutuje nad jednotlivými kresbami v soukromí s jejich autory. Po dvou hodinách sebepoznávacího workshopu se studenti chystají k odchodu. Jsou rozděleni na dva tábory, přičemž ten větší, převážně holčičí, je naprosto spokojený a přemlouvá lektorku, aby zase brzy připravila podobné kreativní odpoledne. Najdou se ale i takoví účastníci, kteří si pro sebe brblají něco ve smyslu, že od terapie očekávali více a jednou jim to opravdu stačilo.

Lektorka Tereza se loučí a celá skupinka s různorodými pocity opouští ztemnělou budovu lékařské fakulty. Arteterapie téměř všem přinesla nové informace o sobě samých, a když ne to, pak alespoň příjemně strávené odpoledne nad uměleckým výtvorem. Cestou domů má určitě každý o čem přemýšlet.

Více o tom, co je arteterapie si můžete poslechnout zde:

Romana Hrbková