Před vchodem do brněnské katedrály sv. Petra a Pavla se shromáždil hlouček studentů. Blíží se sedmá hodina večerní a kněz Jaroslav Čupr se chystá zahájit studentskou mši svatou.
Studenti pozoroně poslouchají kázání.Bronislav Jaroš
Hlouček studentů se brzy rozrůstá v menší dav. Další mladí věřící stále přicházejí, aby se poklonili svému spasiteli, vyslechli slovo Boží a vyzpovídali se ze svých hříchů. Pro nevěřícího člověka může být tak hojná účast mladých trochu překvapením. Vždyť co dnešní mládež vede k víře? Studenta si většina lidí představuje spíše jako člověka racionálního, hledícího na svět skrze empirické poznání. Zde jsou však kostelní lavice od předních až k zadním řadám obsazené vysokoškoláky. „Je super vidět kostel plný mladých křesťanů. Tady nás až tolik ale není. V jezuitském kostele bývá na studentských mších ještě více narváno,“ potvrzuje student stavební fakulty Pavel Vacek fakt, že je o tyto akce velký zájem.
Nádherná výzdoba uvnitř katedrály člověku vyráží dech. Toto prostředí působí o to zvláštněji na ty, kteří nejsou nikterak častými návštěvníky duchovních dómů. Farář začíná svou úvodní řeč. „Litujme svých hříchů. Prosme o Boží odpuštění, abychom mohli s čistým srdcem přijít k oltáři s obětí nás samých,“ zní z jeho úst. Studenti při těch slovech stojí se sklopenými hlavami a sepjatýma rukama a zřejmě se kají.
Všichni přítomní patrně dobře vědí, kdy mohou sedět, kdy se mají postavit, a kdy klečet. Přidávají se i náhodní návštěvníci, kteří zavítali z čisté zvědavosti nebo z jiných netradičních důvodů. Ti neznalí a nezkušení vkleče dlouho nevydrží, a proto se po chvíli raději zase posadí. Zřejmě si připadají trochu divně. Při společné modlitbě zjevně nikdo nemá ve zvyku posedávat. Poté nastává čas přijímání těla a krve Páně. Kněz každému zájemci rozdá po oplatce, avšak pohár s rudým vínem je určen jen pro něho. Tady není vždy zvykem přijímat podobojí, jedná se totiž o mši řimskokatolické církve.
Mši hudbou a zpěvem doprovází studentská schola. Žádné varhany. Prostorem katedrály se nese zvuk kytary a houslí. Průběh studentské mše se ale jinak od běžné bohoslužby příliš neliší. „Pro mě to není moc rozdílné. Jsou tu jen jiné písně. Ale mladí lidé, kteří hledají duchovní hodnoty, se raději setkají se svými vrstevníky. K těm mají názorově blíž než k nějaké babičce. V tom spatřuji největší přínos studentských mší,“ říká studentka architektury Zuzana. „Většina studentů pozná jen fakultu, koleje a mezitím pivo. Je dobře, že někteří chodí se svými problémy sem,“ dodává.
Společný pozdrav je již jedním ze závěrečných rituálů neodmyslitelně patřících ke každé bohoslužbě. Všichni studenti si navzájem potřásají pravicí. Úsměv na jejich tvářích se zdá být nezvykle upřímný. Člověka se v tu chvílí zmocní pocit prazvláštní pospolitosti. Možná právě ten je pro některé studenty hlavním důvodem jejich účasti. Anebo je v nich ve všech zakořeněná touha poznat, co nabízí Bůh. Alespoň tak to vidí Jaroslav Čupr.
Po skončení bohoslužby se v katedrále setmí. Většina studentů se ukloní, pokřižuje, a odchází. Někteří se však řadí u zpovědní místnosti a čekají na radu či rozhřešení. Všichni tvrdí, že jim pravidelná účast na mších velmi pomáhá v životě i při studiu, cítí se prý mnohem sebevědoměji. Stejně tak Tereza Žandecká, studentka prvního ročníku medicíny. „Lidé se někdy příliš spoléhají na vlastní rozum a nedají prostor Bohu. To by měli. Nakonec Boží vůle s tou naší splyne v jedno,“ myslí si.
Zatímco ostatní dál čekají na zpověď, zvědavci a ostatní náhodní návštěvníci odcházejí. Nestanou se zřejmě ani pravidelnými účastníky mší, ale ani ateisty. Atmosféra bohoslužby je na jedné straně nadchla, na druhé straně trochu vyděsila. Zůstanou takoví, jací byli předtím.
Autor: Bronislav Jaroš
