Student: Pracoval jsem na táboře pro psychicky nemocné

Tři roky byl asistentem handicapovaných. Potom si chtěl vyzkoušet něco nového. Jan Macháček odjel do Spojených států, aby tam pracoval jako vedoucí na letním táboře pro psychicky nemocné.

„Jednou jsem si řekl, že bych potřeboval změnu, protože jako asistent vozíčkářů jsem pracoval na plný úvazek. Zašel jsem do agentury, kde mi nabídli práci na letním táboře pro psychicky handicapované ve Spojených státech. A tak jsem odjel,“ vysvětluje Jan Macháček, který dnes studuje psychologii, sociální politiku a sociální práci na brněnské Fakultě sociálních studií.

Na táboře byl vedoucím skupinky. „Měli jsme tam autisty, hyperaktivní nebo lidi s Downovým syndromem. Většinu byli ve věku od desíti do patnácti let, ale našel se i nějaký sedmdesátník. Vlastně jsem taky dělal osobní asistenci. Někteří klienti potřebovali větší pomoc než jiní,“ upřesňuje student.

Jednou se mu jeden hoch ztratil. „Byl to asi dvanáctiletý temperamentní kluk, který nebyl schopný mluvit a rozběhl se někam přes les. Naštěstí jsme ho asi za půl hodiny našli nedaleko tábora,“ vypráví Jan Macháček.

Podle něj byl letní tábor hlavně o zábavě. Od rána do večera bylo co dělat a nikdo se rozhodně nenudil. Klienti se účastnili sportovního programu, občas jeli na výlet. V areálu tábora se nacházely přístřešky specializované na různé rukodělné práce, kde klienti tvořili výrobky ze dřeva a papíru. Mohli se dívat i na filmy nebo televizi. „Jednou týdně byl táborák. Opékali jsme marshmallow, které se pak jí se sušenkou nebo čokoládou. Zlaté české špekáčky s chlebem a hořčicí,“ směje se Macháček.

Jeden den za klienty mohli přijet rodiče. „Vedoucí měli trička v jiné barvě než klienti, aby šlo rozeznat, kdo je kdo. Rozdíly mezi vedoucími a klienty se totiž přes léto stíraly,“ vysvětluje student pobaveně.

S ostatními vedoucími si bez problémů rozuměl. Líbilo se mu, že byli různých národností. Britové, Japonci, Rumuni, Němci, Zambijci i Australané. „Celý svět jsem měl jako na dlani. Řešili jsme běžné věci, povídali jsme si o všem možném, nebylo to jen diplomatické ‚,How do you do", ‚,How do you do", pochvaluje si Macháček.

Práce ho bavila a doporučil by ji i lidem, kteří neumí perfektně anglicky nebo zatím nemají zkušenosti s handicapovanými. Je prý vhodná i pro ty, kteří s výjezdem do zahraničí zatím váhají a neví, jak by se o sebe postarali. „Ubytování a strava byly zajištěny. Bál jsem se, že se tři měsíce budu muset krmit hamburgery, ale byl jsem příjemně překvapený. Také bych neřekl, že člověk potřebuje perfektní angličtinu. Pokud by se na práci vedoucího přece jen necítil, vždycky může pomáhat například v kuchyni nebo prádelně,“ uzavírá Jan Macháček.

Jana Foberová