Nejednomu člověku poskočí srdce blažeností při pohledu na kočku, natož pak při pohledu na malé kotě. „Takové malé stvořeníčko, takový sladký andílek! Ty drápky má jistě jen na ozdobu a zoubky na kočičí granule. A ta hebká srst, sotva kdy ztratí nějaký chlup.“ Když se však rozhlédnu po svém obydlí, realita je značně jinde.
S dobrým úmyslem chopit se školních povinností zamířím do svého pokoje. Student ke svému studiu využívá pochopitelně nejčastěji židle a psacího stolu. Ještě častěji pak postele, aspoň v mém případě. Ovšem ejhle, obě místa jsou již obsazená. Ze židle na mě mžourá náš milovaný kocour a není moc těžké odhadnout, co si asi myslí: „No na mě nekoukej, tohle místo už je zabraný.“ S povzdechem tedy dojdu ke své posteli, ovšem další překážka. Chlupaté ratolesti máme totiž rovnou dvě. V mírumilovném osvícení se rozhodnu přesunout s učením do obývacího pokoje, na gauči taky dobře. Kde jsem asi nechala ty papíry ze školy? Aha. Naše madam britského rodu si na nich ustlala. No ano, neměla bych je nechávat na posteli…
Nebo z jiného soudku. Po náročném dni uléhám konečně do postele. V obležení dvou osmikilových koček za chvíli usínám, což není úplně jednoduché, když vám jedna z nich leží napůl na hlavě. Budík mám nastavený na půl šestou ráno, takže se honem snažím nahnat alespoň šest hodin spánku. Čtyři hodiny spím nerušeně, avšak pak nastává problém. Nechtěně procitám ze snu, až jsem zcela vzhůru a vím, co se děje. Z chodby se ozývají zvuky nebo spíš hotové árie, za které by se nemusel stydět ani operní pěvec. Kočičí pán domu totiž nemá přes noc přístup do své oblíbené místnosti, a tak nám to dává sežrat.
Když se pak ráno po vskutku výtečné noci doplazím do kuchyně, moji čtyřnozí kamarádi mě energicky následují. Zřejmě bych se neměla divit, proč jsem jediný nevyspaný tvor v místnosti. Jakmile otevřu ledničku, hned se mi kdosi otírá o nohy. Kocourek tvrdohlavě zaujímá místo u misky a vytrvalým mňoukáním mi dává najevo, že přišel čas na jeho dávku mléka. „Hospodo, nalejvej!“ Ale kdo by mu odolal, když mi to pak nesobecky vrací svojí láskou?
Jistě si říkáte, jestli mi to stojí za to. Ale mám je snad po pětiletém soužití poslat na mráz? Stačí, abych byla chvíli pryč a už se mi stýská. To se pak člověk vrací domů s černým tričkem, které má plné kočičích chlupů, ale srdce mu při pohledu na chlupaté kamarády blaženě zaplesá.
Klára Gromszká
