Stranické zametání bezdomovců pod koberec

Nijak mě neteší potkávat v parcích feťáky a sdílet tramvaje s bezdomovci. Přesto se při pohledu na hlídky Věcí veřejných nemůžu zbavit pocitu, že je něco špatně.

Zdá se to být jednoduché. Radek John a jeho spolustraníci dbají o naše dobro, milují naše děti, a proto se jali uklízet nepřizpůsobivé občany z míst, kde jejich přítomnost nelahodí našemu oku – z parků, zastávek, veřejných prostranství. Byť je to úmysl jistě dobrý, nedělám si iluze o tom, že se nepočítá s tím, že blaho občanovo bude provázeno i vhozením volebního lístku příslušné straně. Zarážející jsou však dvě věci.

 První je ta, že taková hlídka stejně nic neřeší. Věci veřejné se na svém webu hájí, že nechtějí nahrazovat policii, která má jediná právo „nevhodné“ osoby z veřejného místa vykázat, ani nechtějí suplovat sociální pracovníky, kteří se snaží pomoci těm nepřizpůsobivým, kteří o pomoc stojí. Nabízí se otázka: co tedy hlídky chtějí? Řečeno jejich vlastními slovy - dělat prostřední článek mezi policií a sociálními službami. Ale může vůbec takový článek existovat? Pokud jsou hlídkaři vedení naivní vírou, že obrátí na správnou cestu každého feťáka na lavičce, připomíná jejich snaha spíš spanilou jízdu Svědků Jehovových. Jestliže je jim jasné, že někdo prostě o pomoc nestojí, pak zametení bezdomovců a feťáků pod koberec stejně nic nevyřeší. Z tohoto pohledu připomínají hlídky spíš než cokoliv jiného chodící billboardy strany.

 Mnohem víc mě mrazí z toho, že se nám paralelně s politickou stranou formují tyhle malé svépomocné oddíly, které sebevědomě berou věci do svých rukou. Nechci démonizovat činnost hlídek Věcí veřejných. Na nikoho nechodí s baseballovými pálkami, potíže řeší domluvou, v nejhorším případě zavolají policii. Ale jak daleko je od „sociálně intervenční hlídky“ k malé stranické gardě? Vždyť Maďarská garda vzniklá při politické straně Jobbik má za úkol chránit tamní tradice a kulturu, občas v romských osadách připomenout, kdo že je tu v menšině a vůbec Maďarům svými dobrými úmysly dláždí cestu do pekel nacionalismu.

 V demokratickém zřízení se lidé vzdávají části své svobody ve prospěch veřejných institucí. Proto by mělo být ke všem přistupováno stejně. Stát je arbitrem, který nestranně vyřeší občanské rozepře. Jak ale dopadne země, kde berou politické strany a lidé bezpečnost do vlastních rukou? Když se o moje bezpečí nestará stát, kdo tedy? Každý, kdo má dost kuráže navléknout si žlutou vestu? Já osobně se v parku s dobře urostlými chlapci v reflexních vestách rozhodně necítím bezpečněji.

 Iveta Zieglová