Stepařem snadno a rychle bez okovaných bot

V rámci doprovodného programu Mezinárodního stepařského festivalu Brno 2010 se ve čtvrtek konala hodina stepu pro veřejnost. Kolik se toho ale může obyčejný smrtelník naučit během šedesáti minut?

Step je druh tance, který u většiny lidí vyvolává údiv. Na neskutečně rychlé kmitání nohou zůstává divák zírat s otevřenými ústy, zatímco tanečník se bezstarostně usmívá a vyvolává dojem, že pro něj není problém tímto způsobem doběhnout na tramvaj. Nikdo určitě nepochybuje o tom, že za skutečným stepařským uměním jsou roky dřiny a bolavých nohou. O to kuriozněji působí pozvánka na hodinu stepu pro širokou veřejnost. Copak se každý taneční laik může za jednu hodinu naučit byť jen naprostý základ stepu? Tato otázka vyvolala zvědavost několika odvážných Brňanů, kteří se ve čtvrtek sešli v tanečním studiu No Feet, aby si vyzkoušeli, jestli je step opravdu tak těžký, jak vypadá.

Lekce stepu pro všechny, kteří se touží stát Fredem Astairem snadno a rychle, se konala v rámci Mezinárodního stepařského festivalu Brno 2010, jehož cílem je oživení a zachování stepové tradice v České republice a zároveň také seznámení veřejnosti se vším, o co byl step v posledních desetiletích obohacen a čím se tedy může nyní chlubit. Přestože šlo o akci velmi zajímavou a svým způsobem jedinečnou, počet zúčastněných se vyšplhal na asi jen na patnáct až dvacet nadšenců. Návštěvnost bohužel odpovídala propagaci, která byla zanedbatelná. Díky tomu měl však každý tanečník tolik prostoru, že mohl bez problému dát svému stepařskému Já dostatek volnosti k projevu.

Jen co se po parketu rozprostřeli první odvážlivci, začíná lektorka taneční skupiny No Feet Martina Grulová nemilosrdně s výukou. Přeci jenom hodina není nijak dlouhá doba a práce je před tanečníky nadmíru. „Dnes se naučíme základní stepovou techniku a zatančíme si pár krátkých sestav,“ udivuje příjemná blondýnka všechny zúčastněné již v úvodu. Cíl se zdá být nesplnitelný, proto nezbývá než doufat, že zkušená tanečnice odhadla možnosti „tanečníků z řad lidu“ správně. Po procvičení kotníků přichází první úder s názvem stamp. Důrazné dupnutí si nevyžaduje delší trénink, a tak přichází na řadu další krok – step. Ani s tímto pohybem nemá nikdo problém, dalo by se tedy říct, že všichni v sále už umí step. To by však byla opravdu velká nadsázka.

Osazenstvo sálu se skládá z tanečnic všech věkových kategorií zhruba od šesti do šedesáti let. Tanečník je jen jeden. Odvážný mladík se do rozmanitých poskoků a podupů vrhá s upřímným odhodláním, jeho přítelkyně klape podpatky hned vedle něj. Zatím to s nimi na Ginger a Freda nevypadá, ale kdo ví.

První sestava je hotová po dvaceti minutách a celý sál ji rytmicky vydupává do hudby. „Vy jste tak šikovní! Já z vás mám takovou radost!“ povzbuzuje lektorka tanečníky, jejichž pohyby jsou opravdu překvapivě synchronizované. Obzvlášť dobře si počínají dvě zralé dámy stepující v první řadě, jejichž pohyby vypadají po necelé půlhodince až podezřele profesionélně. „My jsme sestry. Odmalička jsme chodily do baletu a tanec a hudba k nám prostě patří,“ vysvětluje dvaašedesátiletá Helena Ráčilová. Na veřejnou hodinu stepu je přivedla maminka, která sedí v koutku sálu a všechny taneční experimentátory s nadšením pozoruje. „Maminka tančila u pana profesora Němečka, někdejšího šéfa Národního baletu. Všechny kroky, které se tady teď učíme, ovládá perfektně,“ doplňuje sestru o pět let mladší Svatava Lišková.

Martina Grulová povoluje zpoceným a notně zmateným tanečníkům krátkou přestávku, ale pod heslem „není čas ztrácet čas“ vzápětí láká všechny zpět na parket. Na řadě je další krok s názvem shuffle, který vypadá mnohem složitěji než dva předešlé. Většina tanečníků svádí s shufflem nerovný boj, navíc se k němu přidá ještě výskok. Tři holčičky věkem spadající do prvního stupně základní školy náročný prvek vzdávají. Dvě si jdou sednout za tatínkem, poslední z nich si nachází nový objekt taneční touhy a několik minut se svíjí kolem tyče radiátoru spojující strop a podlahu.

Ostatní novopečené stepařky vytrvale poskakují a několik z nich už shuffle opravdu pěkně ovládá. „Už umíme jednu dupanou sestavu, jednu shufflovou, teď ještě tleskanou, ať máme radost, kolik jsme se toho naučili,“ sděluje upoceným tanečníkům s úsměvem lektorka. Po padesáti minutách panuje v krocích některých zúčastněných totální zmatek, naopak dámy z první řady a hrstka dalších se s přehledem chytají, až by člověk přísahal, že takhle přesně to viděl dělat i Jirku Korna v televizi.

Na závěr hodiny přichází ještě poslední tanec na hudbu, ale to už se lektorka musí se svojí „veřejnou“ skupinkou rozloučit. Nesmí chybět pozvání do pravidelných kurzů i soukromých tanečních hodin studia No Feet, většina si však bere kabáty a utíká ze zapocené místnosti na čerstvý vzduch. Pro další informace si jde jen paní Ráčilová, která by ve stepu chtěla pokračovat i se sestrou, a další tanečně nadaná paní ve středních letech. Za Martinou Grulovou, která je připravená ochotně odpovědět na všechny otázky, se snaží mírným násilím dostrkat i svoji dcerku. Mladou tančnici u tyče step očividně nezaujal tak, jak by si maminka představovala. „Eliško, za rok bys už mohla třeba i vystupovat!“ snaží se obě ženy přesvědčit dívenku o výhodách stepu. Zarputilá antistepařka však vycítila dospělácké spiknutí a má pro svou matku jasnou odpověď: „Nechci!“ Rychle se otáčí na patě a mizí ve dveřích.

Iva Strouhalová

Ukázka hodiny stepu Martiny Grulové: