Srdce jako Komeťák musíš mít

Krása žurnalistické práce je v její pestrosti. Jeden den sedíte na tiskové konferenci a ohryzáváte tužku nudou. Druhý běháte po celém městě a sháníte podklady pro článek o politickém dění.

A pak si říkáte, jestli jste si vybral správnou školu. Ale pak přijde den třetí a vy jdete na zápas Komety. Běží padesátá devátá minuta utkání a z ochozů se ozývá: „Vyrovnat, vyrovnat!!!“. Podíváte se na světelnou tabuli a tam svítí skóre 0:7. Nechápete? Takoví jsou hokejoví fanoušci v Brně.

Jednou z nejsmutnějších vlastností českého sportovního fanouška je jeho prchlivost. V poslední době jsme zažili mnoho případů. Hokejisty po prohře s Nory a Švýcary odepsali snad všichni. A za necelé dva týdny slavila titul mistrů světa celá republika. Český fanoušek rád slaví, ale uznat porážku a kvalitu soupeře je pro něj skoro nadlidský úkol. Je to samozřejmě jeho právo, být nespokojený, ale každý z nás někdy přece selhal, i když se snažil sebevíc. O tom byly napsány už tucty článků. Z nich ale pravé chování fanouška nevyčtete, raději si zajděte v Brně na zápas Komety.

Ze začátku nenasvědčuje nic tomu, že by to zde mělo vypadat jinak. Zeptejte se ale fanoušků před zápasem, jak vidí dnešní zápas Komety a nedočkáte se jediné střízlivé odpovědi. „ Čtyři nula pro Kometu,“ tipuje jeden. „Vary pojedou dom minimálně s pětkou,“ těší se druhý. „Když se Jirka na chvíli opře o tyčku, tak dají možná Vary jednoho góla,“ uznává další. Člověk si pomalu ťuká na čelo.

V tu chvíli to přejdete a řeknete si, že jste měl jen smůlu na respondenty. Pak přijdete na stadion a Komeťáci spustí svojí ódu. Celková kapacita stadionu je sedm tisíc dvě stě míst. Sedm tisíc lidí vytáhne šály a krouží s nimi nad hlavami. Mezi zbylé dvě stovky patříme my novináři, několik manželek, které vzaly jejich drahé polovičky na „rodinný výlet“ a fanoušci hostů. Energie sálá z celého stadionu, tribuny fandí, řvou, bučí, skáčou a vy se zamyslíte, kdy naposled jste něco takového zažil na vlastní kůži. Já jsem pouze marně vzpomínal. Pak přijde na řadu klubová hymna, která roztleská celý stadion a vám jde mráz po zádech.

Skutečná síla fanoušků se ale ukáže, když jejich tým začne prohrávat. Začne to klasicky: „ Hoši bojovat!!“. Také rozhodčí si vyslechnou nějakou tu kritiku. Utkání běží dál a týmu se vůbec nedaří, na světelné tabuli pronikavě září 0:7. Většina českých fanoušků by znechuceně odešla a vynadala by všem hráčům vskutku nepublikovatelnými výrazy. V Brně ovšem kotel spustí: „Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselooo,“ a tristní výsledek zápasu je jakoby zapomenut. A když to fanoušci zakončí: „Sedm je málo, sedm je máááloo!“ tak vám nezbude, než se pousmát a těšit se na další zápas.

Kde se bere tato neobvyklá věrnost fanoušků, to nevím. Ovšem je to vzor pro všechny rádoby fanoušky, kteří v těžkých chvílích mají pro svůj tým jen urážky. Podobně by i každý student měl při těžkém úkolu zatnout zuby a zůstat věrný svému oboru. A proto by každý fanoušek i student měl mít srdce ne jako kníže Rohan, ale jako Komeťák!

Petr Kadlec