Srážka s (dů)chodcem

Troufám si tvrdit, že mě rodiče slušně vychovali. V uplynulém týdnu už se mě přesto několik seniorů cestujících brněnskou MHD snažilo přesvědčit o opaku. Já mám pocit, že jeden z nás se  mýlí.

Anna PorizkovaFoto : Archiv autorky
Už se vám někdy při cestování poloprázdnou tramvají stalo, že se nově přistoupivší postavil přímo nad vás – sedící – a pobouřeně vás začal propichovat očima? Mně ano. Prázdné sedačky přede mnou, prázdné sedačky za mnou. „Slečno, byla byste tak laskavá a pustila mě sednout?“ nevydržela to postarší paní ihned, jakmile se vůz rozjel. „Vždyť je místo i támhle,“ nevzdávala jsem se hned a ochotně jsem ukázala na neobsazená místa všude okolo. Zbytečně, neb jak mě madam poučila: „Tady je to ale nejlepší.“
Nechci být nijak zaujatá, ale už si nejsem úplně jistá, kdo to vlastně má v těch dopravních prostředcích těžší. Stačí nastoupit do autobusu a špatně si stoupnout nebo nedej bože sednout, a okamžitě uslyšíte rozhovor dvou dam v lepších letech stojících náhodou hned vedle o tom, jací jsou to ti mladí dneska floutci a nezdvořáci, že jsou nevychovaní a nic jim není svaté. A přitom se jen tlačíte s krosnou na klíně, neschopni vyprostit vlastní ruku z chumlu lidí, natož se postavit.
Stejně však nemá cenu se jakkoli omlouvat. Zřídkakdy pochodíte. „Nezlobte se, ale nemohu vás pustit. Mám rizikové těhotenství,“ odpověděla přede mnou sedící slečna co nejslušněji na žádost o uvolnění místa. „To by mohl říct každý,“ kontrovala žadatelka a zbytek cesty ji nahlas pomlouvala s kamarádkou.
Když už se zvednete a nabídnete své místo, na poděkování často zapomeňte. Je to přece samozřejmost. Může se však stát, že budete s díky odmítnuti. „Jedu jen kousek, děvenko. Nemá to cenu,“ dozvíte se od paní, která na příští zastávce vám i další půlce vagónu zablokuje výstup.
Nastupování a vystupování je vůbec kamenem úrazu. Prosté pravidlo, že nejdříve se vystupuje a až potom nastupuje, dodržují všichni. Až na nejstarší skupinu obyvatel. Otevřou se dveře a vy kromě schodů musíte překonávat i nástupu chtivého pána. Ten se ve snaze ukořistit místo u okénka dere nahoru. Běda, jestli se mu dostanete do cesty. V lepším případě vás označí několika nelichotivými přízvisky, v horším přetáhne jednou z berlí.
Tak jsem naposledy dopadla já, když jsem projevila nedostatek trpělivosti s mužem, který složitě nastupoval s francouzskými holemi. „Kam si myslíte, že se cpete, mladá dámo?“ osočil se na mě a holí se mi snažil zablokovat nohy, div jsem se nerozplácla jak široká tak dlouhá. Nestačila jsem se divit, když pak ten dotyčný pán na České z tramvaje vypálil tak, že berle vlály půl metru za ním, jak se snažil chytit další spoj.
Bylo by nefér tvrdit, že to platí pro všechny. Nejspíš neplatí. Tedy alespoň v to doufám.

Anna Pořízková